S ředitelem Petrem Nerušilem o programu letošní Divadelní Flory, srdečních záležitostech a nečekaných režisérských výzvách.
Nejčastější otázkou na tebe teď asi pravděpodobně je, kam se letos podělo tradiční festivalové motto?
Letos jsme se dobrovolně rozhodli nesvazovat výběr titulů nějakým leitmotivem a v rámci půlkulatého jubilea nabídnout festivalovému publiku aktuálně nejinspirativnější tuzemské inscenace – bez ohledu na žánr či téma – a představit tvorbu předních českých inscenátorů. Vzhledem k tomu, že nechceme, aby festival ztratil mezinárodní charakter, zařadili jsme do programu i zahraniční koprodukce, v nichž mají své zastoupení výrazné osobnosti či ansámbly současné české taneční scény. Jakýmsi neoficiálním mottem Divadelní Flory je patnáctka s vykřičníkem, na čemž grafik Vláďa Vaca postavil – společně s fotkami Ondřeje Hrušky – design letošního ročníku. Ten by měl oslovit hlavně mladé publikum a naznačit, že už sice máme něco za sebou, ale mnohem víc je toho ještě před námi. (smích) Chtěli jsme představit dramaturgii a vizuál, jež by byly jakýmsi kontrapunktem k charakteru a prezentaci jiných etablovaných festivalů v Olomouci, odvolávajících se spíše k tradici a historii. S vědomím, že rozesmáté či křičící slečny Ema, Tereza a Pavla plus záplava růžové barvy mohou na někoho působit infantilně, případně mu i trochu lézt na nervy. Myslím, že festival by měl taky provokovat…
Na který titul z letošní festivalové nabídky se těšíš nejvíc?
Těším se na spoustu kvalitních představení – těžko se mi z nich vybírá jedno jediné – ale i na skvělé koncerty a spoustu milých hostů, kteří během Flory do Olomouce dorazí. Taky se samozřejmě těším na příjemnou festivalovou atmosféru a každé nové číslo Zpravodaje.(smích)
