Slezské divadlo Opava uvedlo hru Gabriely Preissové Gazdina roba v režii Janky Ryšánek Schmiedtové 22. května 2016. My jsme ji mohli zhlédnout v rámci Festivalu divadel Moravy a Slezska 11. listopadu 2016.
Tragický příběh nešťastné lásky nemajetné Evy a Mánka pocházejícího z dobře situované rodiny je ponechán v jeho původním prostředí moravské vesnice a je zachována i jazyková stránka hry, tedy nářečí. Janka Ryšánek Schmiedtová vybírá ze hry nadčasové téma nenaplněné lásky a tragického konce mladého života a snaží se celkově přiblížit inscenaci více mladému divákovi.
Nejvíce je to patrné na současných kostýmech, které jsou ale laděny do klasických střihů. Muži mají jednoduché černé kalhoty, košile a vesty, ženy pak jednoduše střižené šaty. Všechny kostýmy ale aby ladily, mají modrou folklórní výšivku a ženy v několika scénách navíc poněkud neslušivé věnce místo čelenek. Jedinou postavou, které se kostým mění, je Eva, u které pak tyto změny dostávají hlubších rozměrů v podobě proměn podle jejího emocionálního rozpoložení a rodinného stavu. V první části představení vidíme Evu ve žlutých šatech bez rukávů, ty značí její živost, radost a také to, že je svobodná. Po svatbě se Samkem se převléká do šedých šatů s dlouhým rukávem, jenž naznačuje vdanou ženu, šedá barva pak její neštěstí a metaforické vyblednutí života. V poslední části, kdy Eva žije s Mánkem v cizině, obléká modré šaty jakožto symbol naděje. Šaty mají krátký rukáv, který představuje, že Eva není ani zcela svobodná, ale ani vdaná.
Folklórnost představení a ukotvení v moravském kraji kromě kostýmů skvěle doplňuje harmonická hudba Maria Buzziho, zároveň pak zpívané, především sborové části, budou pro mladší publikum nejspíše nejatraktivnější.
Scénu tvoří velmi prostě jen konstrukce z průhledných dveří, jež naznačují vesnickou mentalitu a fakt, že v tomto prostředí „všichni všechno vidí“. V druhé polovině hry jsou pak na scéně dveře pouze jedny, jelikož Eva již nebydlí ve vesnici a tím se informace, které o ní a Mánkovi místní mají, podstatně zužují. Dveře pak také slouží v závěrečné scéně, kdy jsou za nimi seschlé šišky, které se na Evu vysypou poté, co seskočí ze skály, jakožto symbol uvadnutí coby smrti.
Všechny tyto faktory v jednom představení tak krásně souzněly a Jance Ryšánek Schmiedtové se opravdu povedlo udělat z české klasiky představení, které má svou tvář, udržuje auru historie, ale zároveň je nejen vstřebatelné a srozumitelné, ale atraktivní i pro dnešní mladé publikum, pro které bylo zřejmě primárně určeno. Jedinou výtku bych v tomto případě měla k použití nejen dnes obligátně používaného ale i původního konce Gazdiny roby, které si toto mladé publikum skrze neznalost může vykládat různými způsoby. Mně osobně se ale jinak tento podvojný konec moc líbil a vytvořil pro mne jemné a citlivé zakončení.
Slezské divadlo Opava – Gazdina roba. Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová. Dramaturgie: Alžběta Matoušková. Adaptace: Anna Saavedra. Scéna a kostýmy: Katarína Kováčiková. Hudba: Mario Buzzi. Choreografie: Martin Tomsa.
Premiéra 22. 5. 2016. Psáno z reprízy 11. 11. 2016 v rámci Festivalu divadel Moravy a Slezska.
FOTO:
