Kytice je kouzelná v tom, že i když je v jádru stejná, dá se uchopit z různých pohledů. Což dokládají i inscenace, které jsem navštívila. Stejné pojetí třikrát jinak – i když se Zlín, Praha a Olomouc v mnohém shodovali, každé uvedení bylo originální.
V žádném divadle nebyla inscenována celá sbírka, ale jen výběr. Moravské divadlo nám v různých dramatizacích naservírovalo sedm ucelených balad, ze dvou jsme slyšeli jen úryvky. Mezi kyticovou mozaiku zařadili „Vodníka“, „Vrbu“, „Svatební košili“, „Dceřinu kletbu“, „Polednici“, „Holoubka“, „Zlatý kolovrat“ a ze „Záhořova lože“ a „Věštkyně“ to byly zmíněné úryvky. Národní se ve svém výběru až na „Věštkyni“ kryje s olomouckým divadlem, také je rozdíl v pořadí, v jakém byly balady inscenované. Navíc uvádělo „Štědrý den“, který se místy prolínal celou inscenací, a balada „Záhořovo lože“ celé představení otevírala i zavírala, takže došlo k nádhernému zacyklení. Balady v Národním byly spolu provázané a nebyly tak striktně oddělené jako v Olomouci.
Ve Zlíně se inscenovalo jedenáct balad, což je o tři více oproti Praze i Olomouci. Začínalo se „Kyticí“, dále byl „Poklad“, následoval stejný výběr jako v Olomouci i Praze. Uzavíralo se Janovým Zjevením, které nepatří mezi balady a volně vyplynulo z „Věštkyně“. Inscenace byla jasně oddělena na dvě poloviny, šest a šest balad – mezi „Dceřinou kletbou“ a „Holoubkem“ byla přestávka. První polovina inscenace měla znázorňovat život, zatímco ta druhá smrt. Postavy měly ve druhé polovině na bílo namalované obličeje a celková scéna byla pobořená. Přístup k baladám kombinuje pražský i olomoucký přístup, tedy provázanost i oddělenost.
Vše bylo rámováno do poutě, která podle inscenačního týmu propojuje světský i duchovní život. Tím byly balady spojené, ale zároveň se odehrávaly postupně bez zjevného prolínání mezi sebou. Přechody mezi nimi byly znázorněny sestřelením různých objektů. Režisér Gombár si myslí, že tohle propojení přináší řád a možnost nahlížení do jednotlivých osudů lidí, kteří jsou součástí komunity, ať už dobrovolně, nebo ne.
Tak trochu duchovna
Všechna uvedení byla rámována hlavně scénografií, která byla i nějakým způsobem interaktivní. U Zlína rámec doplňoval celý „život na vesnici“, který se odehrával v pozadí jednotlivých balad a mezi nimi. Scénografie ve Zlíně byla laděná do pouťového stylu a blíže vizualizovala pouťovou střelnici, která v nadměrné velikosti zabírala velkou zadní část jeviště. Zde také byly jednotlivé prospekty znázorňující balady, které si mohly jednotlivé postavy sestřelit.
„Kytice mě vždy fascinovala svou barevností a živelností. Balady, kde koexistuje brutalita, smrt, krev, strach s láskou, mystikou a čistou vírou, mě dovedly k prostředí kolotočů a světských poutí,“ říká k nápadu scénografického řešení Lucie Žilák Labajová a dodává, že stěžejní byla pro ni Gombárova dramatizace Kytice a její zasazení do biblického rámce.
Ten lze vidět na ukončení představení, ke kterému bylo využito Janovo Zjevení, tedy text Nového zákona. A dále „Poklad“ (druhá balada v inscenaci), který se odehrával ve velikonočním období před Velkým pátkem, se prolínal s předčítáním pašijí. To vybízí k menší analogii – matka dítěte z balady jako Panna Marie a samotné dítě jako Ježíš.
Náboženský rozměr má i uvedení v Praze. Tam je rámcová scénografie vyhořelý kostel, kde jsou jednotlivé objekty jako oltář, kazatelna či zpovědnice metaforicky využity v baladách například jako balkón nebo komůrka. Scéna tak po většinu času zůstává stejná, jen s menšími úpravami pro jednotlivé balady, což je podobný postup jako ve Zlíně.
Scénografie v Olomouci přímo tvoří rozdělení mezi životem a smrtí. Jedná se o vysokou průhlednou stěnu s okýnky a zasazenými židlemi, která odděluje jeviště a předscénu, na které se odehrává „reálný děj“, za stěnou je potom svět posmrtný a fantaskní. Kromě oken tyhle dva světy odděluje i hluboká černá skříň, která funguje jako liminální prostor mezi skutečnostní a fantaskností či naznačuje prostor, který si divák musí domyslet. Například u „Vrby“ ve skříni muž kácel vrbu, což bylo evokováno příslušnými zvuky. Jak Jana Kopečková upozornila v dramaturgickém úvodu před představením, smrt není v inscenované Kytici explicitně znázorněna, ale je představena jako průchod zdí skrze okýnka.
Tak nám k tomu zahrajte
Dalšími společnými prvky všech uvedení bylo využití hudebních nástrojů a výskyt vypravěče. V Olomouci to byly housle, kdy se v „Holoubkovi“ za průhlednou stěnou objevil houslista s křídly. V Praze byl využit saxofon taktéž u „Holoubka“, kdy znázorňoval právě cvrlikání. A ve Zlíně se hrálo na violoncello, které doprovázelo více balad a zpívané pasáže. A dále harmonika znázorňující přechod mezi recitací balady a pašijemi u „Pokladu“, která se pak vyskytla i u „Záhořova lože“ při recitaci ministranta.
Také využití vypravěčů bylo velmi podobné, i když zmíněné postupy nebyly pevně dané u všech balad daných uvedení. Zmíním proto jen ty nejvýznačnější a často se opakující. V olomoucké Kytici byly k vyprávění využity jiné postavy, co zrovna nevystupovaly v dané baladě, zatímco v Kytici v Národním divadle byl jeden daný vypravěč, který také fungoval jako spojnice mezi jednotlivými baladami. Ve zlínské Kytici se vykytovaly tři staré ženy jakožto „vrby“, které by se daly považovat i za vypravěčky, i když se nutně nevyskytovaly ve všech baladách. Zlínská Kytice byla značně rozdílná v tom, že se nerecitovaly celé balady (tedy nutně nepotřebovaly vypravěče), ale nerecitované pasáže byly přímo předváděny. Spojnici místo vypravěče tvořila postava znázorňující Smrt, která na konci byla přeměněna v anděla.
Není dítě jako dítě
Ve všem tom srovnávání mě zaujala právě jedna konkrétní věc – znázornění dětí. Zejména v „Polednici“ a ve „Vodníkovi“. Začněme „Polednicí“. V Olomouci se žádné konkrétní dítě nevyskytovalo, ale bylo metaforicky znázorněno spoustou plyšáků, se kterými interagovala matka. V Praze přímo dítě hrála herečka, vypravěč byl jako otec, matka se zde vůbec nevyskytovala. A ve Zlíně bylo dítě jako panenka mimina, kterou si při přechodu k baladě sestřelila matka, zároveň duše dítěte byla znázorněna herečkou, která při smrti dítěte také padne mrtvá.
Vodníkovské dítě v Olomouci byla voda v lavoru, při smrti vylitá. V Praze to byla obrovská bílá koule, při smrti roztříštěná, a ve Zlíně je dítětem plátno, které před tím dívka prala v rybníce, zamotané jako zavinovačka. Plus také stejně jako v „Polednici“, je tu herečka, která je „duší“ dítěte a předvádí jeho nářek.
Pochmurná barevnost
Další význačný rozdíl, který mě překvapil u zlínské Kytice, je v barevnosti. Což by se nestalo, kdybych si přečetla anotaci… U Kytice si člověk (a mě nevyjímaje) představí šedivo, pochmurno a 19. století, zatímco Gombár nám naservíroval barvy, veselost a 80. léta. Čímž zboří divácká očekávání a konvence a možná tak Kytici o trochu přiblíží současnému vnímání. Na besedě s herci a dramaturgyní jsem se po představení dozvěděla, že toto pojetí si chválili středoškoláci, protože tomu tak lépe rozuměli.
U tohohle jsem na pochybách, jelikož střední školou jsem prošla relativně nedávno a kontext osmdesátých let mi není o nic bližší než 19. století. A možná i to 19. století je mi blíž. Každopádně je pravda, že ve zlínské Kytici se vyskytovaly reálie, se kterými má zkušenost i dnešní mládež – kolotoče, cukrová vata, posedávání s kamarády venku. Zatímco královský dvůr, sňatky z rozumu a pověrčivost či dokonce víra v nadpřirozené postavy není nic, s čím by se dnešní mladí setkali či se mohli ztotožňovat.
Jaká jiná Kytice?
Na zmíněné besedě jsem položila otázku, jestli někdo z herců viděl jinou verzi Kytice a měl případně tendence porovnávat. Robin Černoch, student Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění, zmínil Kytici v Opavě, o které řekl, že se mu zdá, že je více pro generaci našich rodičů (tedy padesátníků a šedesátníků) a porovnal ji právě se zlínskou, která se mu zdá více pro mladé diváctvo. Kytici v Slezském divadle Opava premiérovanou v roce 2018 a derniérovanou v roce 2021 viděla také studentka divadelních studií v Olomouci Lenka Nováková. Zmiňuje podobně jako u jiných uvedení rámování scénografií a cyklení: „Hráli Svatební košili, Zlatý kolovrat, Polednici a Vodníka, zarámováno to bylo Štědrým večerem. Na scéně byla vzadu taková konstrukce, která sloužila jako stavení, hrad, hřbitov – podle toho, co se hrálo. Začínalo se částí ze Štědrého večera potom se inscenovaly zmíněné balady a končilo to zase Štědrým večerem.“ Dále hovoří o tom, že se také herci střídali a hráli více rolí stejně jako v ostatních uvedeních.
Zdeněk Lambor zmínil Kytici od spolku Kašpar, kterou hrají jen dva herci ve složení Jan Potměšil a Jakub Špalek. Tato komorní inscenace se hraje v divadle Klubovna v Celetné ulici v Praze. Z balad jsou zde uvedené „Svatební košile“, „Poklad“, „Dceřina kletba“, „Kytice“ a „Zlatý kolovrat“. „Představení se odehrává ve tmě, přičemž herci využívají pouze několika rekvizit, které jsou nasvíceny lampou. Ke ztvárnění „Zlatého kolovratu“ jsou použity dětské hračky. Ve Svatební košili jsou hlavními aktéry dvě dřevěné figurky, které herci modelují do různých poloh a otáčí s nimi na kruhové ploše,“ řekla blíže o inscenaci studentka divadelních studií v Olomouci Alžběta Kunčíková. Nasvícení předmětů navíc odráží stíny na stěny místnosti, což spolu s tajemným přednesem herecké dvojice umocňuje temnou atmosféru inscenace, myslí si Kunčíková. Zbývající balady, které nejsou předvedené daným způsobem, herci recitují.
Karel prostě uměl
Je zajímavé a fascinují, kolik společných prvků, s jiným využitím, lze v různých inscenacích najít. Například živou hudbu, což není nejtypičtější inscenační prvek využívaný v činohře. Ale také třeba to, jak si s nesmrtelnou Kyticí poradily různé inscenační týmy. Jde vidět, že i přes stejná a opakující se témata lze najít vždy něco nového, nebo to uchopit jiným a novým způsobem.
Dokazuje to, že Karel Jaromír Erben seskládal dílo, které odolává zubu času, je přijímáno všemi generacemi a s lehkostí vstupuje i do jiných uměleckých směrů.
Během práce na projektu proběhla derniéra Kytice ve Zlíně (15. února 2025).
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia a Žurnalistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Použité zdroje:
Dramaturgický úvod Jany Kopečkové ke Kytici v Moravském divadle Olomouc, 20. listopadu 2024
Programy k inscenacím
Moravské divadlo Olomouc, činohra, Karel Jaromír Erben, Kytice, připravila MgA. Michaela Doleželová
Národní divadlo, činohra, Karel Jaromír Erben, Kytice, připravila Ilona Smejkalová
Městské divadlo Zlín, Karel Jaromír Erben, Dodo Gombár, Kytice, připravila Katarína Kašpárková Koišová, odpovědná redaktorka: Hana Vondrášková
