Letošní 88. ročník festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov nabídl návštěvníkům rodiště Aloise Jiráska, Josefa Čapka i Egona Hostovského, nejedno překvapení. Vskutku obrovskou novinku oznámila na slavnostním zahájení starostka Hana Nedvědová. Tato mezidruhová přehlídka je nejdéle kontinuálně trvajícím festivalem amatérského divadla v Evropě, a nejen díky tomu se dostalo festivalu v minulém roce v Monaku nebývalého uznání na kongresu mezinárodní asociace amatérského divadla AITA/IATA, kdy byl oficiálně zařazen mezi 7 nejprestižnějších festivalů tohoto druhu divadla na světě.
Vedle toho vynesl festival na světlo nové logo od Jana Jiskry z Prahy za 150 000 korun, jež vyvolávalo spoustu úsměvných otázek, proto přikládáme k článku legendu. Park Aloise Jiráska prošel rozsáhlou proměnou; mimo jiné se přestěhovala socha jmenovce tohoto parku o pár metrů dále, zmizel starý, dlouhá léta nevyužívaný, betonový bazén, na jehož místě je nyní dětské hřiště, přibylo brouzdaliště a další místa určená nejen k festivalovým kratochvílím.
Co už se organizátorům nepodařilo vyřešit, je neutěšený online systém předprodeje vstupenek, ale s vírou v nové technologie se snad organizátorům povede vyšetřit nějakou korunu i na tuto zlořečenou zkoušku trpělivosti.
Diskuzní klub s výmluvným názvem Problémový club (dále jen PC) se z místního domu seniorů přestěhoval zpět na své původní místo do Malého sálu Jiráskova divadla, za což jsme odpovědným neskonale vděčni, neboť Jiráskovo divadlo díky uvědomělým památkářům již asi dva roky oplývá klimatizací, což se v letošních vedrech hodilo trojnásob. Jak vyplývá z názvu, klub je především pro seminaristy, kteří si chtějí specifickým způsobem zproblematizovat festivalový život a mají chuť dozvědět se, co si o inscenacích 88. Jiráskova Hronova myslí odborníci, kterými letos byli Milan Schejbal, Michal Zahálka a stálice Alena Zemančíková s Alešem Bergmanem. Nějaké střípky se nám podařilo zachytit a z plodných diskuzí vám přinášíme seskládané malé zrcátko osmičkového Jiráskova Hronova.
Jak asi všichni víme, v roce 2018 si naše republika připomíná mnohá výročí, a pokud se tedy dá tento ročník Hronova označit za politický, nemusí se úplně jednat o náhodu, ale také může jít o novou vlnu, kterou umně lektoři nazývali různými souslovími. Mluvilo se o tendencích k angažovanému divadlu (což bylo prohlášeno s nelibostí, neboť tento termín pomalu pluje trochu do jiných sfér, bývá zneužíván až trochu moc, a stává se tak mírně řečeno přežitkem); lépe se přijal termín apelativní divadlo (čemuž odpovídala i naléhavost inscenací) a vůbec se tato nová vlna ozřejmovala jako morální pop, díky čemuž by tento typ inscenací mohl vbrzku získat nelichotivý přídomek kontraproduktivní. A proč se vytýkalo? Milan Uhde (každoročně se na Hronově na pár dní ukáže) se nechal slyšet, že divadla je pro politiku zkrátka škoda. Na to Alena Zemančíková opáčila, že pro politiku je škoda prvoplánového divadla. V průběhu festivalu se na PC ukázala při diskuzích pro i proti…
Celkově však byly tyto tendence přijaty velmi kladně, neboť se tak odpovědělo na palčivou otázku, zda mladou generaci vůbec naše politická situace trápí. A byly to právě tyto „dramaťácké inscenace“, jež se vracely do minulosti a pokoušely se nacházet ony lidské přesahy, nemluvě o prospěšné edukativní stránce věci. Zářným příkladem byly inscenace Gerta S. (tematizující problematiku menšin), Hra na Zuzanku v režii Pavla Skály (o návratech k pokřivené tradiční rodině představující jen snůšku sociálních manipulací), Návrat nežádoucí brněnského souboru VTAHU (o kontroverzním E. F. Burianovi) a Vox Populi rodinného souboru Rámus z Plzně (o heroizování nesprávných osob).
Divadlo Dagmar se představilo hned se dvěma vysoce apelativními inscenacemi; doku-dramatem kříženým se soudním líčením Osm statečných (o moskevské minidemonstraci proti okupaci ČSSR) a existenciálním scénickým čtením Prostory I. – Sokolov (podle knihy Lukáše Beneše, která byla pro svou kritičnost stažena z prodeje), jinými slovy tu máme dokonce co dočinění s divadlem proti cenzuře. A politickou agitkou na Hronově spíše pobavil než zaapeloval soubor Geisslers Hofcomoedianten se svým baRockovým koncertem LoutnaCZ. Nakonec vše završili seminaristé Romana Černíka, když před jedním představením vyjádřili solidaritu s ukrajinským režisérem Olehem Sencovem držícím protestní hladovku (petici můžete podepsat zde: https://www.change.org/p/vladimir-poutine-il-faut-lib%C3%A9rer-d-urgence-oleg-sentsov-en-gr%C3%A8ve-de-la-faim-depuis-plus-de-45-jours).
A co se na Hronově cenilo? „Atmosférické inscenace“ jako Šťastný princ, u něhož nezůstalo jedno oko suché, či slovenská inscenace Svetlo je ako voda (s připomínkou dětských fantazií); mainstreamově laděná epistolární romantika na jevišti Dobrý proti severáku v podání Anny Fixové a Daniela Bambase a islandský Král Ubu v karnevalové estetice podaný jako fekální komedie (oproti českým inscenacím, které bývají zatížené obhroublou politickou satirou).
Osobním vrcholem však pro mě byla inscenace souboru MAlá a VElká Ukradená krev, která byla na PC charakterizována jako jakási jevištní esej pojednávající o intoleranci, křesťanském pokrytectví a zneužívání náboženských hodnot z pohledu takzvaně obyčejného člověka od kuchyňského stolu; cituji z anotace inscenace: „…z tvůrčí kuchyně dvou křesťanek o dvou křesťankách v kuchyni.“
Zda to byla s tou úrodou politicko-etického divadla jen náhoda, či se bude navazovat, ukáže 89. Jiráskův Hronov. Jsme zvědavi!!!
FOTO: Ondřej Lemon, Lukáš Gajdoš, Ivo Mičkal
