Válka, která se odehrává každý den v ulicích – nikoli s tanky a vojáky, ale mezi cyklisty a motoristy, mezi ideály a realitou, mezi člověkem a systémem. Právě tímto konfliktem se zabývá Divadlo Husa na provázku ve své nové inscenaci Jednou nám za to děcka poděkujou, která vznikla podle knihy Petra Šestáka Vyhoření. Rozhodně se ale nejedná o obyčejnou ekologickou agitku. Naopak – inscenace klade důležité otázky o povaze extremismu, o tenké hranici mezi spravedlností a pomstou i o tom, kde končí aktivismus a začíná fanatismus.
Jedná se o jednu z pěti nových inscenací aktuální sezóny divadla, která se tematicky věnuje palčivým otázkám současnosti – od lidských práv přes manželství pro všechny až po klimatické změny. Inscenací, které záměrně otevírají témata, jež se zdají být na první pohled jasná, ale v realitě rozdělují společnost.
Režie byla svěřena mladému absolventovi JAMU Martinu Modrému, který zároveň studuje herní design na FAVU. Uměleckého šéfa divadla, a zároveň dramaturga inscenace Martina Sládečka zaujal svou schopností artikulovat palčivá témata mladší generace. Z Šestákova Vyhoření Modrý vytahuje syrové emoce a aktualizuje je do divadelního tvaru, který komunikuje s publikem zejména svou energií, rytmem a naléhavostí. Jeho režijní přístup je přímý, místy surový a v kombinaci s minimalistickou, ale symbolicky nabitou scénografií vytváří prostředí, kde má každé slovo váhu.
Scéně dominuje jediný, ale zásadní objekt – cyklistické kolo. Je umístěné uprostřed jeviště, mezi svěšenými
autosedačkami, jako jakýsi oltář nebo trůn, z nějž hlavní postava – poslíček – sdílí svůj pohled na svět. Kolo není jen dopravní prostředek, ale také symbol ideologie, pohybu, úniku i vězení. Dominik Teleky v hlavní roli podává mimořádně fyzický výkon – doslova „hraje na kole“, které neopouští téměř celé představení. Jeho výpověď působí jako zpověď i obžaloba zároveň.
Postava poslíčka je velice lidská – nejde o plochého aktivistu s jedním názorem, ale o člověka, který hledá smysl, oporu, spravedlnost. Během představení sledujeme jeho postupnou proměnu od relativně klidného pracovníka přes frustrovaného bojovníka až po člověka ochotného překročit hranice zákona i morálky.
Zpočátku jeho výpověď působí jako klasické stěžování moderního člověka na automobilový provoz, na zákazníky, na systém, který ho drtí. Postupně se však jeho pohled radikalizuje. Z motoristů se stávají nepřátelé, z jejich aut zbraně, jejich životní styl je útokem na planetu i na něj samotného. Jeho frustrace má jasné kořeny – ekonomickou nerovnost, vyčerpání a pocit zbytečnosti.
Jedním z nejsilnějších momentů inscenace je zobrazení ekologického hnutí jako jakéhosi náboženského společenství neboli prostředí, kde mají lidé stejné zájmy, cíle a pocit sounáležitosti. Poslíček se postupně stává součástí ekobuňky, účastní se demonstrací, sbližuje se s aktivisty – zejména s jednou dívkou, do které se zamiluje. Aktivismus mu nabízí komunitu, smysl, cíl. Ale zároveň ho uzavírá do bubliny, kde jakýkoli jiný názor přestává existovat.
Tato část inscenace je fascinující právě svou ambivalencí – režie ani dramaturgie neříká, že aktivismus je špatný. Ale ukazuje, jak snadno se může stát zbraní v rukou těch, kteří v sobě nesou hněv a bolest. Poslíček se stává nástrojem ideologie, kterou možná ani sám plně nechápe.
Vyvrcholením představení je scéna, kdy skupinka aktivistů vnikne do domu bohatého motoristy, kterého si poslíček vybral jako cíl své frustrace. Není to jen pomsta – je to symbolická akce proti všemu, co tento muž představuje: bohatství, moc, nezodpovědnost. Ničení luxusního auta se promění v jakýsi rituál, ve kterém se mísí radost z destrukce s touhou po spravedlnosti.
Všechno ale přeroste v tragédii. Když se motorista objeví se zbraní, napětí se vyhrotí. Poslíček zůstává v šoku – nechce ublížit, nechce zabít. Ale někdo jiný ve skupině ano. A když padne výstřel, je jasné, že Rubikon byl překročen. Smrt motoristy není v inscenaci vykreslena jako vítězství. Naopak – je to mrazivý moment, ve kterém mizí ideály a zůstává jen prázdnota.
Jednou nám za to děcka poděkujou je inscenace, která si neklade za cíl nabídnout jednoduché odpovědi. Místo toho diváka vtahuje do složitého světa morálních dilemat, třídních rozdílů, ekologické krize a radikalizace mladých lidí. Ať už s hlavním hrdinou souhlasíte, nebo ho odmítáte, jedno je jisté – tohle představení vás nenechá chladnými.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU – Jednou nám za to děcka poděkujou
- Režie: Martin Modrý
- Jevištní úprava, hudba: Martin Modrý
- Dramaturgie: Martin Sládeček
- Hrají: Dominik Teleky, Matouš Benda, Dalibor Buš, Markéta Matulová, Zdislava Pechová
Premiéra 25. října 2024, psáno z reprízy 18. března 2025.
FOTO: David Konečný, Divadlo Husa na provázku
