Ilija Trojanow se v 6 letech vydal pryč z rodného Bulharska, aby společně s rodiči utekl před tamním socialistickým režimem do Německa. Svůj román Macht und Widerstand (Moc a vzdor) vydal v roce 2015 a Dušan David Pařízek si jej společně s dramaturgyní Judith Gerstenberg vybral v Schauspiel Hannover za svůj další materiál k inscenování. Tématem kusu přivezeného na letošní Pražský divadelní festival německého jazyka je dle názvu násilná ideologie versus bezmocná rezistence. V hlavních „rolích“ uzříme Konstantina a Metoděje. Náhoda? Nebo jsou hlavní protagonista společně se svým antagonistou věrozvěsty evropských diktátorských systémů, jež nás ohrožují i v dnešní době?
Scénografické řešení Pařízkových inscenací by se mohlo zdát již okoukané. Je na divákovi, zda přistoupí na podobné inscenační prostředky, nebo se jimi nechá otrávit. Osobně jej přijímám a z bezpečně známého prostředí jsem připravena sledovat, co se bude dít. Prostor vymezený do obrysu krychle a meotary promítající spisy a fotografie jsou Pařízkovu věrnému diváku důvěrně známé. Nechybí ani „nevyvedené“ hudební produkce samotných herců. A samozřejmě, skoro již tradičně, civilní kostýmy z rukou Kamily Polívkové.
Inscenace zobrazuje časový paradox jakési, před diváky probíhající, post-faktové skutečnosti. Anarchista a disident Konstantin Scheitanow (Samuel Finzi), vězněný za pohanu památníku boha-Stalina, se po roce 1989 vydává na cestu úřady, aby nahlédl do spisů svého případu. Další paradox. Na vedoucích postech nachází mezi jinými bývalými komunisty i svého tehdejšího mučitele Metodi Popowa (Markus John). Toto vykreslení postkomunistické Evropy, vyprávění starých křivd, nepochopitelných životních osudů a bizarních skutečností je politickou esejí o posedlosti minulostí, která by neměla být promlčena, ale pravděpodobně se tak přesto všechno stane. Máme tedy raději minulost nechat plavat? Můžeme překonat své vzpomínky a žít dál?
Dušan D. Pařízek již prokázal, že se v politickém divadle cítí dobře a není tajemstvím, že dokáže vytvořit na jevišti působivé a napínavé drama s minimem prostředků. Monologické, politicky zaměřené pasáže působí navzdory tématu nezatěžkaně bez přehnané teatrálnosti. S mikroskopickou detailností odehrané střety jednotlivých hereckých dvojic s občasnými groteskními „pauzami“ diváctvu ulevují a připomínají, že i historie, jakkoliv vzdálená, nemusí být nutně jen „Schindlerovým seznamem“ systémových chyb, ale i úsměvnou parodií na samotného člověka, jež je strůjcem těchto společenských nezdarů. Příkladem mohou být již zmiňovaná hudební čísla, narozeninový večírek Státní bezpečnosti, úsměvné převleky Samuela Finziho za Metodiho manželku nebo sestavování bulharské vlajky z barevných židlí.
Paralelou Konstantinovy výpravy je domnělá Metodiho dcera (Sarah Franke), která se dožaduje testu otcovství. Stává se tak dalším žadatelem o nahlédnutí do „spisu“, tentokráte ale hlavního antagonisty. Nakonec Metodi na test přistoupí, ale jak tak stojí se dvěma obálkami, jedna s objednaným výsledkem – druhá se skutečným, oba – otec i dcera ‒ zjišťují, že jim na tom, co je uvnitř, vlastně nezáleží. Takže, jak je to tedy? Máme se nechat tolik ovládat svou minulostí?
Pařízkova inscenace hraje na dvě strany ‒ na dvě pravdy. Pochopení máme logicky pro tu utlačovanou, přestože stagnuje a zjevně není schopna posunout se v životě dál. A stejně jako Konstantinovo pantomimické narážení do pomyslné zdi, se i divák snaží přežít ve světě ideologických konstruktů a projít skrz.
- SCHAUSPIEL HANNOVER – Moc a vzdor
- Režisér a scéna: Dušan David Pařízek
- Kostýmy: Kamila Polívková
- Dramaturgie: Judith Gerstenberg
- Účinkují: Samuel Finzi , Sarah Franke , Henning Hartmann , Markus John
Premiéra 12. 12. 2015, recenze psána z reprízy 25. 11. 2017 v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
FOTO: Katrin Ribbe
