Strhující příběh inspirovaný skutečnou událostí, kterou nejen ve svých zápiscích zaznamenal, ale na vlastní kůži zažil italský novinář Curzia Malaparte. Vypráví pohnutou historii několika jedinců během druhé světové války. Námětově vychází inscenace Dívky ze Sorok z knihy Kaput výše zmíněného novináře, kdy divákovi nabízí průřez několika jeho povídkami.
Nejpozoruhodnější na celé inscenaci je práce režiséra Pavla Gejguše s žánry. Diváka v prvním okamžiku upoutá hlas z amplionu a nehybná těla čtyř žen na jevišti. Záhy se na scéně objevuje muž oděný ve vojenské uniformě vyprávějící příběh o kobyle. Poeticky zabarvený monolog o mrtvé kobyle dokresluje pohybová akce jedné ze tří žen, která výrazově ztvárnila přeživší hříbě. Posléze přichází voják, který za sebou táhne spoutaného zajatce. Společně sledují osud hříběte, které utíká neznámo kam. Novinář naváže rozhovor s vojákem. Z jeho projevu je patrné, že nesouhlasí s nelidským zacházením, ke kterému se voják snižuje v případě zajatce a z toho důvodu mu uvolní pouta na nohou. V nestřežené chvíli využije zajatec situace a pokusí se uniknout, ale je zastřelen.
Další obraz vykresluje na první pohled idylickou situaci, kdy se čtveřice dívek baví hraním dětských her někde v poli, ale hudební podkres záměrně vytváří kontrapunkt a upozorňuje na možnou hrozbu. Poklidné odpoledne v záři slunečních paprsků se mění v noční můru. Dívky se snaží uprchnout a schovat před německými vojáky, ale bohužel se jim to nepodaří. Herecká akce probíhá téměř beze slov za použití nezbytných rekvizit. Prázdná scéna jakoby umocňovala bezmocnost proti bezpráví.
Poslední příběh ukazuje ženy v té nejvíce potupné situaci. Židovské dívky z dobrých rodin během druhé světové války po 20 dní obsluhovaly německé vojáky. Čtveřice žen v hereckém obsazení: Zuzana Kantorová, Alena Karkošková, Tereza Petrová, Anna Mrozinská velmi uvěřitelně a přesvědčivě ztvárnily mladé dívky vydané na pospas neukojitelnému chtíči vojáků, kteří touží pouze po rozptýlení a zábavě. Dva muži přicházející do nevěstince si ženy vybírají jako kus masa. Pouze italský novinář je zdrženlivý a s jistým opovržením sleduje jejich počínání. Z replik pronášených dívkami se dozvídáme, že za pouhé dva dny půjdou domů, ačkoliv tomu samy příliš nevěří. „Pouhých“ dvacet dní z nich udělalo životní trosky, ztracené existence, opravdové kusy masa. Zoufalé výkřiky do tmy o pomoc, dožadování se odpovědi na otázku, zda skutečně pojedou domů anebo sebemrskačství v podobě vlastního hanobení ve mně jako v ženě vyvolávalo fyzický odpor, čeho všeho jsme jako lidé schopní. Ve stínu velkých dějin mnohdy zapomeneme na malost lidského osudu, který právě ony dějiny vytváří.
Provázanost jednotlivých příběhů ve výsledný scénický tvar se povedla pouze z části. První obraz o mrtvé kobyle se poněkud vymyká celku, další část už je ovšem logicky navazujícím sledem jednotlivých scénických obrazů až do samotného závěru. Žánrová pestrost, prostupující celou inscenací počínaje scénickým čtením, jež volně přechází do promluv italského novináře, který používá básnický jazyk obohacený o metafory a vlastní niterní pocity, na nějž navazuje scénická báseň a následně v poslední povídce téměř klasické činoherní herectví, není na škodu. Právě naopak! Využité jevištní prostředky uváženě slouží režijně-dramaturgickému záměru, kdy se snaží zdůraznit především emotivnost a expresivnost hereckého výrazu. Právě zmíněná expresivita v určitých momentech ubírá na síle.
Závěrem nutno dodat, že z dnešního pohledu se výběr látky jeví jako aktuální. Není den, abychom ve zprávách nenašli zmínku o válečném konfliktu, bezpráví, znásilnění nebo vykořisťování. Téma války je téma dotýkající se všech generací a národností bez rozdílu. Dívky ze Sorok ukazují, jak lze za použití scénického jazyka, který vychází z několika odlišných jevištních žánrů, dosáhnout komunikativního divadla.
Premiéra 19. června 2015 ve Staré aréně. Recenze psána z reprízy 25. listopadu v rámci 19. ročníku Festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR.
Foto: David Szeliga (archiv divadla Stará aréna)
