Zpět na výpis článků

Já nejsem žádný debil, já jsem velmi pracovitý a velmi všímavý

Knižní bestseller Daniely Kapitáňové Kniha o cintoríně byl již dramatizován v různých divadlech a různými způsoby ‒ od scénického čtení po klasickou celovečerní inscenaci. Pavol Seriš tuto novelu představil v olomouckém Divadle hudby jako monodrama. Spolu s režisérkou Monikou Pulišovou vytvořil obraz mentálně zaostalého člověka, pro něhož jsou pravidla, psaná i konsensuální, něčím neporušitelným a v jehož nevyspělosti a jednostranném, zjednodušeném nazírání na svět se zrcadlí celospolečenské nálady, sílící míra intolerance a nenávisti vůči čemukoliv a komukoliv jinému a vybočujícímu z „normálnosti“. Ať už se jedná o jinou národnost, rasu nebo sexuální orientaci.

Původní příběh s prostřihy do období komunistického Československa byl aktualizován a přesazen do současnosti; reflexe komunistického režimu a polistopadového vývoje byla substituována reflexí neonacistických tendencí na Slovensku. Současně byla této změně přizpůsobena i rámcová situace, při níž se protagonista Samko Tále  připravuje na první den v práci. Tato příprava je přerušována vyprávěním o obyvatelích Komárna, s důrazem na odlišné národnosti a na negativní zkušenosti s nimi, jejichž diapozitivy jsou promítány na improvizované lepenkové plátno (to můžeme chápat jako zpětný odkaz k předloze, v níž se Samko živí sběrem kartonů).

Obecně je rekvizit užíváno spoře, což koresponduje s téměř čistou scénou, která sestává pouze z plátna, promítačky a židle. Ta je užívána jako piedestal při promluvách k Němu ‒ do poslední chvíle neznámé osobě, jež je ale prezentována jako autorita, naslouchající a sdílející stejné názory jako Samko.

Jednoduchost scény soustřeďuje diváckou pozornost k Serišovi, který stylizovanou nestabilní chůzí s neustávajícím přešlapováním a mluvou, pohrávající si s opakujícími se intonačními vzorci, vytváří figurku, jež přebírá názory nejbližšího okolí bez schopnosti jejich kritického přezkoumání. Neargumentuje, protože to, co říká, tak prostě je. Zároveň Seriš interaguje s publikem, zapojuje ho do dění. Vytváří situace, při kterých „atakuje“ jednotlivé diváky a přirovnává je k postavám inscenace, hledá mezi nimi příslušníky jiných národností, osoby s kořeny mimo území Česka a Slovenska. Tím graduje princip rozdělování, nejen dělení a vymezování se na scéně, nýbrž i v hledišti.

Přes hutnost sdělení si však inscenace zachovává vtip pramenící z cyklení výpovědí, z jejich frázovitosti a jednoduchosti a Serišových přesných lokomocí. Zároveň jsou rasistické pasáže střídány s vyprávěním vtipů a historek o obyvatelích Komárna, což na jednu stranu inscenaci odlehčuje, při bližším zkoumání však ukazuje zakořeněnost nacionalistických myšlenek, jež jsou na jedné rovině s běžnými promluvami.

A kdo je onen On? Teprve poslední situace objasňuje Samkovu „práci“ ‒ stává se vlakovým hlídačem, jenž má na starost, aby ve vlacích nejezdili cestující, kteří neodpovídají představě pravého Slováka. To vše pod vedením předsedy Ľudové strany Naše Slovensko Mariana Kotleby.


  • PAVOL SERIŠSamko Tále
  • Předloha: Daniela Kapitáňová
  • Režie: Monika Pulišová
  • Dramatizace: Monika Pulišová, Pavol Seriš
  • Výprava: Daša Krištofovičová
  • Účinkoval: Pavol Seriš

Premiéra 6. 10. 2016 v divadle Venuše ve Švehlovce, recenze psána z uvedení 9. 11. 2017 v Divadle hudby Olomouc.

FOTO: archiv Pavola Seriše