Zpět na výpis článků

Hraj (si) jako Schubert

Polské Divadlo ve Wałbrzychu se představilo se svou inscenací Schubert: Romantická kompozice pro dvanáct účinkujících a smyčcový kvartet na letošním ročníku ostravského festivalu autorského divadla Norma. Ten se soustředí zejména na tvorbu evropských tvůrců, kteří se nebojí experimentovat, zacházet až na samou hranici divadla a kombinovat jej s výtvarným či jiným uměním. Není proto překvapením, že do svého programu zařadili právě inscenaci Magdy Szpecht, která je považována za jednu z předních režisérek polské mladé generace.

Samotná inscenace si vysloužila přezdívku „schubertiáda“. Doprovázely ji totiž úryvky ze Schubertova deníku, které divákům představily myšlenky mladého romantického skladatele ve zlomových okamžicích života – cítíme jeho vnitřní existenciální krizi, někdy až naprostou nedůvěru v možnost žít v lidské společnosti. Jeho příběh je prokládán různými epizodami, od příběhů obyčejných lidí až po vystoupení starého pána, který stále padá a padá na zem, a když skončí, herec mu řekne: „Ještě jednou.“ Pán tedy spadne znovu a herec se ho ptá: „Proč padáš?“ „Jsem metafora,“ odpoví. Podobných situací se odehraje několik. Vždy publikum rozesmějí, ale zanechávají po sobě zvláštní neklid, který je podporován nezvyklým tichem.

Většinou zaznívá v různých variacích Schubertova snad nejznámější skladba Smrt a dívka, která nahrazuje slovo a navozuje doslova osudovou atmosféru. Za její provedení je zodpovědný Wojciech Blecharz, absolvent doktorského studia hudebního oddělení Kalifornské univerzity v San Diegu. Ten původní dílo obměňuje pomocí různých technik, které za Schubertova života ještě běžně nebyly používány (např. polyrytmie) a dodává tak skladbě nový rozměr. Blecharz nezůstává ovšem jen u klasické skladby a jejích variací, několik hudebních motivů pro představení vytvořil sám. Už při počátečním experimentu na dvě violoncella, kdy herci jen vyčkávají a skoro se zdá, jako by „nasávali“ energii tvořenou až agresivní hudbou, smyčcový kvartet pomocí rytmiky a střídání harmonických a disharmonických pasáží upozorňuje všechny přítomné na zásadní postavení této složky v představení.

Přestože název, hudba a narativní linie deníků odkazují na romantického skladatele, nejedná se o ztvárnění Schubertova života či snad o pohybovou variaci na jeho skladbu, spíše jde o spontánní přehlídku akcí a reakcí hudby a těla. Vše začalo zapojením šesti studentů Univerzity třetího věku, kteří se pomocí vlastní improvizace a invence podíleli na vytváření choreografie. Navzdory této uvolněné tvorbě pak musela být inscenace jako celek do detailů promyšlená a herci dobře sehraní. Obsahuje totiž množství hereckých situací, které se nabízejí divákově pozornosti současně a které se opakují a variují na různých místech a s různými herci.  Tomu je uzpůsoben jevištní prostor i scénografie Zuzy Golińské. V plně osvětleném tanečním sále jsou postaveny dřevěné kostky různých tvarů i velikostí, na prázdné ploše i mezi řadami diváků, některé z nich naplněné vodou, navozující lehký dojem, že se člověk nachází v parku a poskytující tak kontakt s přírodou. Ozvláštňujícím prvkem se stává průhledná krychle, právě tak velká, aby se do ní vešli čtyři muzikanti. V centru dění je i samotné hlediště umístěné podél tří stěn místnosti, nechává tak diváka vytvořit si s aktéry stále trvající kontakt, což je pro tuto inscenaci zásadní.

Na takto pojaté scéně pak každý student pracuje v tandemu s profesionálním hercem, skoro jako by měl před sebou své mladší já. Celé propojení se vyznačuje hravostí a dynamičností, někdy připomíná až dětskou hru se zrcadlením a sochami, což často vytváří úsměvné momenty. Herci v průběhu představení mění své „druhy“, hned tančí, hned zase narážejí do zdi, skotačí mezi diváky, nahoru a dolů, padají a „opičí se“. Pak se zase zklidní, užívají si pohybu a s podivnou fascinací zkoumají možnosti svého těla. Přitom užívají prvky baletu, který je se svými danými a přesnými pravidly, podobně jako Schubertova hudba, stavěn do kontrastu s divokým a nevázaným pohybem.

Spojení všech těchto rozmanitostí a atypických výjevů nabízí divákovi velké množství interpretací. Divák se však na ně nesoustředí, jen pozoruje, místy se i zapojuje, ale hlavně si užívá, nechává se vést a překvapovat, s čím dalším a úplně novým než v předchozím dějství soubor přijde. Své dojmy si může naplno vychutnat, když v posledním aktu zhasne světlo a opět zazní autorská hudba W. Blecharze v ještě agresivnějším a podmanivějším podání než na začátku. Zelené spodní světlo vyvolává hororový dojem a tiché pohyby neviditelných herců vytváří nejisté napětí. Tato atmosféra je kontrastní k hravému kouzlu, které doposud skrývalo vážné myšlenky. Nyní nám umělci odhalují dopad díla v plné míře a nutí diváka k zamyšlení. Nad čím, to je na každém zvlášť. Jestli to budou úvahy o Schubertově neveselém životě, o stáří, volnosti nebo o čemkoliv jiném, hlavní je procitnutí z každodenní ospalosti a osobní katarzní zážitek, který nám autorka s pomocí svých kolegů zprostředkovala.


  • TEATR DRAMATYCZNY W WALBRZYCHU – Schubert. Romantická kompozice pro dvanáct účinkujících a smyčcový kvartet
  • Režie: Magda Szpecht
  • Dramaturgie: Szymon Adamczak
  • Scéna a kostýmy: Zuza Golińska
  • Spolupráce: Małgosia Golińska
  • Hudba: Franz Schubert, Wojciech Blecharz
  • Choreografie: Paweł Sakowicz
  • Asistent režie: Radosław Mirski
  • Scénografie: Iwona Skiba
  • Účinkují: Sara Celler-Jezierska, Karolina Krawiec, Rozalia Mierzicka, Małgorzata Zielińska, Michał Kosela, Filip Perkowski, Janina Mikołajek, Róża Sochan, Elżbieta Sejda, Ryszard Godlewski, Zbigniew Sowiński, Ryszard Wróblewski
  • Smyčcové kvarteto: Mateusz Marut – housle, Włodzimierz Brzeziński – housle, Bożena Papała – violoncello, Zofia Kowalczyk – viola

Premiéra 27. 2. 2016, recenze psána z reprízy 3. 11. 2017 v rámci festivalu autorského divadla a současného umění Norma.

FOTO: archiv festivalu Norma