Muži a ženy. Protiklad. Odlišnost. Jinakost. Bytosti si zároveň tak blízké a tak vzdálené. Nemusí je od sebe dělit ani krok a přesto je mohou rozdělovat nekonečné dálky různorodých prožitků, vnímání a pocitů. V této performance ale hraje hlavní roli žena. Pečující, milá, spolehlivá, pečlivá, láskyplná. Jindy zas rozzuřená lvice, hysterka, šílící saň. Osoba plná kontrastů, schopná nejen v jednu chvíli vykonávat více činností zaráz, ale zároveň na více věcí v jeden okamžik myslet a střídat nálady jak na běžícím pásu. Často bez vnější příčiny. Jen díky náhlému pocitu či z bezprostřední potřeby. Pro pozorující až možná bezdůvodně, překvapivě, nečekaně.
A jak to může dopadnout, když na ženské pocity, prožitky a ambice nahlédnete mužskýma očima? Polské tanečnice Katarzyna Kanina a Dominika Wiak se o to pod odborným vedením režiséra a choreografa Piotra Stanka pokusily a v rámci jubilejního dvacátého ročníku Divadelní Flory předvedly 15. května olomouckému publiku svůj pohybově náročný duet Emergency Plan, v němž nezapomněly, že nic není jednostranné a černobílé, natož ženská duše.
Divadelní sál Uměleckého centra Univerzity Palackého se proměňuje v místo vytržené z běžné, všední každodenní reality, v místo, kde plynoucí čas má jen relativní platnost. Všechny rušivé vjemy jsou na počátku umlčeny a potlačeny, aby mohlo na povrch vyjít to skutečně důležité. Je akcentována maskulinita a feminita, které ač v rozličné míře, ale přesto vždy přítomné, určují lidskou osobnost každého z nás. Co to znamená být „správnou ženou“? Tanečnice si jednoznačnou odpověď na otázku odpustily a namísto ženy ideální před zraky diváků v zaplněném hledišti představily ženu reálnou. Takovou, jejíž charakter je utvářen tím „typicky ženským“ i tím, co prý ženám nepřísluší – tím prý „typicky mužským“.
„Banány jen za dvacet čtyři devadesát! Dobrých zpráv není nikdy dost a proto ještě jednou! Banány skutečně jen za dvacet čtyři devadesát,“ ozývá se v potemnělém sále. Náhle se rozsvěcuje bodové světlo v pravém zadním rohu jeviště a ozařuje dvě ženy sklánějící se nad rozhlasovým přijímačem. Paprsek slabé žárovky dopadá na opodál stojící sušák na prádlo a bedny, které bez ladu a skladu leží náhodně rozmístěné po jevišti. Jedna z tanečnic opět přeladí na jinou hudební stanici a přes zprávy na Radiožurnálu se usedavě rozpláče. Dominika Wiak mezitím se zuřivým výrazem rozehrává taneční koncert. Agresi si vybíjí na zelených a červených bednách od Coca-Coly. Její tanec připomíná lva v aréně. Rozzuřenost je patrná z každého pohybu útlé tanečnice, která si přes svou křehkost pohazuje s bednami jako by nic. Přitom dělá „chlapácká“ gesta a výrazem ve tváři dává ostentativně najevo, jak je jí nářek, ozývající se z rohu sálu, proti mysli. Pláč v sekundě ustane. Katarzyna Kanina rozvlní boky podobné orientální tanečnici. Po sóle, které mysl diváka na chvíli přenáší do prostor harému osmanského panovníka, se pohyby tanečnic slaďují.
Ve společných kreacích, využívajících jak trhavé pohyby těla, tak plynulé variace krokových sekvencí a piruet, v nichž nic nebylo tradiční, klasické, očekávané, je práce s prostorem jeviště v Divadelním sále dovedena k dokonalosti. Za pochvalné slovo stojí i partnerská práce. I pro laika bylo zřetelné „napojení“ tanečnic – při společném tanci kombinujícím moderní tanec, akrobacii a prvky klasického baletu byly jedna jako druhá a vzájemně na sebe reagovaly. Energie sálající z jejich projevu byla všudypřítomná. Kreativní bylo i použití rekvizit, tedy beden od pivních lahví a sklenic od nealkoholické bublinkové limonády a sušáku na prádlo, na který Kanina předvedla hru pomocí nožů a vytvořila tak hudební kulisu pro předvedení tanečního umění Dominiky Wiak.
Celá choreografie byla předvedena skutečně precizně. Přestože dramatický výraz obou umělkyň je na srovnatelné úrovni, co do preciznosti taneční techniky je zřejmý „náskok“ Dominiky Wiak, která tanečním projevem a perfektně zvládnutými tanečními prvky ovládla celou scénu. V taneční choreografii je při zobrazování reálné ženy přítomno vše – feminita i maskulinita, pocit nebezpečí, který akcentuje téměř absolutní tma v sále a hudební kulisa v podobě hry na bicí nástroje, láska, zobrazená prostřednictvím objímání tanečnic a společné krokové pasáže, v níž byla těla tanečnic zcela v harmonii a souladu, i bezměrná až dětsky naivní radost nad konkrétním okamžikem, která ovládla scénu v závěru vystoupení, kdy se ženy obdivují rudě nasvícené bedně od piva zavěšené u stropu.
Emergency Plan. Režie: Piotr Stanek. Choreografie: Piotr Stanek, Katarzyna Kania, Dominika Wiak. Účinkují: Katarzyna Kania, Dominika Wiak.
Premiéra 15. 11. 2015, psáno z reprízy 15. 5. 2016 v rámci festivalu Divadelní Flora Olomouc.
Foto: archiv Divadelní Flory
