Stejně tak jako se rádi díváme na věci krásné, vzbuzující v nás příjemné pocity, patří mezi lidské podivnůstky i téměř zvrácená touha pozorovat věci odporné, dech beroucí a katastrofální. Již Charles Baudelaire dokázal, že esteticky nemusí působit jen laň pobíhající po palouku, ale i její zdechlina pohozená na okraji cesty. A právě na to, že bude divák dostatečně šokován, aby s upřeným pohledem vydržel něco kolem hodiny a půl fascinovaně hledět na jeviště, vsadilo divadlo Tramtárie, když si k inscenování vybralo text německého dramatika Maria von Mayenburga. Plakát zobrazující zkrvavený trup neznámého muže, který si křečovitě svírá ránu na břiše, hlásá: „Bylo by to docela hezké město, kdyby nebylo plné lidí, kteří vás chtějí sníst…“
Divadelní program pak zachází ještě dál a slibuje, již tak nejistému, ale napjatému očekávání diváka nože, chlad a krev. Zkrátka tvůrci nehodlají ponechat nic náhodě – chtějí si být jisti, že již přicházíte s vědomím, že tentokrát se jedná o trochu silnější kávu, než je u divadla zvykem. Utéct není kam Začátek představení je stanoven na 19:30. Zatímco čekáme na otevření do budovy divadla, venku se stmívá. Na lístku za drobný peníz je vyobrazena naleštěná čepel. Malý, téměř stísněný prostor divadla Tramtárie, dřevěné vrzající sedačky. Dveře se za námi s konečnou platností zavírají a hra začíná. Ze tmy pomalu vynořuje nehybně ležící postava. Dýchá, probouzí se, očividně ještě v téměř hmatatelné minulosti hodně přebrala. Mladý kluk je po pravděpodobně divoké, probdělé noci lehce dezorientovaný. Nemůže si uvědomit, kde je, ani co se stalo. Sahá si do kapsy a v jeho bledém obličeji se objevuje zděšený výraz. Ve chvílích paniky se sem a tam rozhlíží po jevišti. Konečně nachází svou peněženku, zvedá ji a prudkým pohybem z ní setřásá více než pár hrstí písku. Taková scéna by mohla být docela klidně běžným obrázkem ze života, nebýt kvílící vtíravé hudby, ze které se vám ježí vlasy na zátylku. Neodbytný pocit, že něco není zcela v pořádku, se potvrzuje, když si náš hrdina chce osvěžit obličej v umyvadle, ale místo vody nabírá plné dlaně písku. Užuž začínáte mít pocit, že se ocitl na zcela opuštěném, bohem zapomenutém místě, když se na scéně objevuje další postava – pejskař. Podezřelé individuum v modré teplákové soupravě a s prázdným vodítkem v ruce. Shání se po svém psovi, kterého z města vylákalo vytí vlků. Jen co zvětří blízkost teplé krve, obrací svou pozornost k nám již známému mladíkovi. „Vlci se letos dostali příliš daleko do města…“ Během chvíle se v jeho ruce ocitá nabroušená čepel. Vyděšený eM (rodiče našeho hrdiny asi za dlouhých nocí čítávali Kafku) nemá žádnou šanci. Utéct není kam. Chlap s vodítkem v ruce, teď už spíš připomínající svého hladového psa než lidskou bytost, se vrhá vpřed a zasazuje ránu. Příliš mělká. EM přežívá, zato pejskař tolik štěstí neměl. V krátkém okamžiku, kdy se jeviště ponořilo do tmy, se nůž stočil opačným směrem a skončil v jeho břiše. Zkrvavené ruce, děs v očích a bolestné zranění. Zmatený eM se dostává do víru dění. Lidé v tomto divném městě jsou si všichni neobyčejně podobní, všichni mají hlad a všichni přišli o veškeré zábrany. Po několikátém útoku už eM neví, kde je pravda, zmítá se někde mezi 
halucinacemi a noční můrou… ,,Jsou někde mezi Bohem a zvířetem.“ M. von Mayenburg ve své korespondenci s režisérem říká: „Lidé sice vytvořili velká díla v oblasti kultury, zplodili Shakespeara a Mozarta, ale pak zas válčí a vzájemně se vraždí. Jsou někde mezi Bohem a zvířetem. Hra je o tom, že vrstva, pod kterou schováváme naše zvíře, je hodně tenká. Nemůžeme se na ni spolehnout.“ Zatímco autorovi nelze upřít snahu o předání nějaké hlubší myšlenky, u převedení textu na jeviště v podání divadla Tramtárie si tím už tak jistá nejsem. Pod taktovkou režiséra Pavla Gejguše inscenace balancuje někde mezi čistým hororem, jehož hlavním cílem je vyvolat pocity hnusu a děsu a psychologickým rozborem i bestii v člověku. Tato nerozhodnost bohužel inscenaci připravuje o hodně potřebnou energii, což má za následek, že v některých místech se děj neuvěřitelně vleče. Podíl na vině pak může mít i strohá scéna – nemocniční kříž, dveře, stěna od domu či od strážnice, umyvadlo. Ve stěně jakési psí dveře a nad nimi červený neon, který se rozsvítí vždy, když je prolita krev. Takové kulisy perfektně působí, je-li třeba navodit slibovaný chlad a pocit beznaděje, ale nedávají hercům příliš mnoho možností, jak je rozehrát. Jinými slovy, zadrhává-li text, neposkytuje téměř holá scéna nic, čím by tento nedostatek mohl být vyvážen a herci by tak mohli odvést pozornost a divákovu mysl jinam. Konec konců po celou dobu představení se ke slovu dostane i naprosté minimum rekvizit, a tak si herci musí skoro pořád vystačit s holýma rukama, což dozajista není jednoduché. Na druhou stranu, navzdory tomu, že se mě občas zmocňovala představa malého množství korálů navlečeného na příliš dlouhou šňůru, nenapadá mě téměř nic jiného, co by inscenaci bylo možné vytknout. Všichni tři herci podávají ve svých rolích skvělé výkony, a to i přes to, že jsou v nich především Alois Pešek a v menší míře i Petra Konvičková nuceni vystřídat celou škálu úplně odlišných charakterů. Bořek Joura od první scény po pomyslné spuštění opony bravurně udržel napětí a strach přímo čišel z každého jeho pohybu. Ovšem složkou, bez které by veškerá snaha ostatních členů souboru nevyhnutelně vyšla nazmar, je skvělá a děsivá hudba v podání Tomáše Bayera, člena kapely Narcotic fields. Byla to totiž právě hudba, co inscenaci dávalo tvar, vytvářelo hrůznou atmosféru a rozproudilo krev v žilách diváků. Tu krev, na kterou si během těch pár chvil v uzavřeném divadelním sále určitě leckdo dělal zálusk… Pod tíhou nashromážděných dojmů mi nezbývá než s klidným svědomím doporučit, abyste se vydali do Tramtárie zjistit, jak dopadnete, budete-li jíst ústřice v srpnu, doufat, že nedostatek umělé krve sužoval pouze představení 22. 3. 2010 a posloužit dobrou radou – NEZAPOMEŇTE SE PŘED NÁVŠTĚVOU DIVADLA DOBŘE NAVEČEŘET, NIKDY NEVÍTE, CO S VÁMI UDĚLÁ PACH ČERSTVÉHO MASA! Překlad: Kateřina Bohadlová Režie: Pavel Gejguš, j.h. Dramaturgie: Vladislav Kracík Scéna a kostýmy: Matěj Sýkora Česká premiéra: 30. října 2009 v Divadle Tramtarie Olomouc
