Zpět na výpis článků

HAMLET: „V hercích se, jak v živých kronikách, obtiskuje čas…!“

Letošní Letní shakespearovské slavnosti obohatila o program unikátní premiéra inscenace Hamleta režiséra Michala Vajdičky, který si coby hlavního protagonistu zvolil Jaroslava Plesla ze svého dříve domovského Dejvického divadla. Jeho charismatu není co vytknout, a tak se letos na Pražský hrad před Míčovnu ženou davy dychtivých diváků vyslechnout si ony tolik očekávané oblíbené monology. Ale skutek utek. Známé pasáže jsou vyškrtnuty. Očekávaný Hamletův monolog se nekoná.

Vajdičkova inscenace se s ničím nepotýká, vše je jasné. Dvojaký význam příznakuje veškeré dění na jevišti. Scéna Pavola Andraška je tvořena světly pouličních lamp vytvářejících optický klam zrcadlení, a to se stává určujícím pro celou inscenaci. Původně více než dvacet postav bylo okleštěno na 13, které hraje pouze osm herců. Jak je to možné? Zkrátka a dobře protějšek máme každý. A Vajdička našel dvojníka každé mužské roli, pouze Gertruda a Ofélie jednají samy o sobě netknuté dvojitou interpretací. Polonius (Ladislav Hampl) je logicky spjat se synem Laertem, Claudius (Hynek Čermák) s Duchem mrtvého otce, dále tu máme Herce (Pavla Šimčíka) a kněze, a nakonec se nabízejí postavy Rosencrantze (Vladimír Polívka) a Guildensterna, kteří se snoubí v jednoho s hrobníkem; pošramoceným nepřiznanou pudovou hodnotou/touhou. Jednoduše nebylo třeba obou.

Bude to znít jako klišé, ale v jednoduchosti je krása. A na tu podle mě sázel ve své úpravě Hamleta i Michal Vajdička. Znalci textu mohou tedy přijít zkrátka, ovšem fajnšmekři si užijí onen herecký koncert, o který inscenátorům bezpochyby šlo. Vesměs si není nač stěžovat, když Hamleta hraje zkušený Jaroslav Plesl. Jeho hereckému umění není co vytknout. Otázkou zůstává, kolik režijního vedení zde zůstalo. Zdali se pánové nerozhodli popustit uzdu herecké samolibosti a ponechat hamletovskou rozvernost bez hranic. Je otázkou interpretace, kolik pochybností a nejistoty v Hamletovi zůstane. Vajdičkovsko-pleslovský Hamlet se s ničím nepáře a zdá se, že má ve všem jasno. Na rozmanitosti mu dodává opora v postavě přítele Horatia, jenž je Hamletovým zrcadlem – místy doslova dvojníkem, sekundantem, důvěrníkem a jediným skutečným otiskem reality.

Hamlet je kulantně řečeno nekorektní, agresivní, hulvátský a ze všech si utahuje. Přesto k němu divák chová sympatie. Proč? Důvod jeho chování je od začátku znám, a přestože vypadá jako jistý v kramflecích, jeho jádro je zranitelné jako Oféliin zdravý rozum. Ostatní postavy jsou vystaveny Hamletovu nelítostnému zrcadlení vlastních osobnostních atributů. Claudius je omezeným hulvátem, Polonius ještě větším hlupákem a Rosencrantz o to přeexponovanějším homosexuálem. Z mého pohledu by se od podobného výkladu poslední jmenované postavy v tak inteligentním divadle mohlo upustit, a to i přesto, že jde o přiznanou a okatou narážku. O to více nerozumím, proč se k tomu režie měla potřebu uchýlit. Muži zkrátka a dobře Hamletovu měřítku neujdou. Ženy na tom však nejsou o moc lépe. Matka, královna Gertruda (Lenka Vlasáková) je submisivní, nesoběstačná a naprosto podléhá mužskému působení. Ofélie (Veronika Macková, v alternaci Veronika Khek Kubařová) přišla zkrátka ještě o trochu více. Její postava nedostala moc prostoru. Škrty v textu způsobily, že u některých postav neznalý divák postrádá motivace. Osobně mi však tato úprava přišla vhod. Podstatná linie příběhu zůstala zachována a divák nebyl umořen přemírou textu, jak se to dnes mnohdy stává.

Vajdička hraje na infantilitu a grotesknost s takovou přímostí, ale nevšedností, že se až nejde nesmát. U Hamleta nám to přijde nepatřičné, ale stane se. V tomto kontrastu pak na diváka ono tragické poselství může dolehnout o to silněji a hudební podkres Michala Novinského mu svým filmovým charakterem zvučně sekunduje natolik, že bych ho uvítala i více.

Letním osvěžením inscenace jsou drobné aktualizace ve formě telefonu, moderních kostýmů Kataríny Hollé či dětské pistolky místo kordů. Vrcholem komičnosti se stává scéna divadla na divadle, kdy Hamlet a Ofélie se stávají živými loutkami vedenými Hercem a simultánně tlumočeni tak personifikují vlastní životy a skryté významy. Mistrovským kouskem je pak originální propojení divadelní fikce s realitou ve chvílích, kdy na svatovítských hodinách odbíjí čas a herci se ve svém jednání pozastaví a pohlédnou na hodinky, aby se ujistili, že čas stále běží. V celém konceptu inscenace tak pociťuji příznačný otisk duality reality versus fikce.


  • LETNÍ SHAKESPEAROVSKÉ SLAVNOSTI William Shakespeare: Hamlet
  • Režie, úprava: Michal Vajdička
  • Scéna: Pavol Andraško
  • Hudba: Michal Novinski
  • Kostýmy: Katarína Hollá
  • Asistentka režie: Eva Suková ml.
  • Produkce: Pavla Sližová.
  • Hráli: Jaroslav Plesl, Hynek Čermák, Lenka Vlasáková, Ladislav Hampl, Veronika Khek Kubařová / Veronika Macková, Petr Vršek, Vladimír Polívka, Pavel Šimčík

Premiéra 27. června 2017 v Praze, recenze psána z reprízy 18. srpna 2017.

FOTO: Viktor Kronbauer