Gazdina roba je české realistické drama zasazené do prostředí moravské vesnice, které v roce 1889 napsala jedna z nejznámějších tehdejších českých prozaiček Gabriela Preissová. Jako další novinku své 80. sezóny ji uvedlo Slovácké divadlo v režii Michala Zetela, který v uherskohradišťském divadle od Preissové režíroval i Její pastorkyňu (prem. 2020). Zdá se, jako by se s inscenacemi klasických předloh na českých jevištích v posledních sezónách roztrhl pytel: jako příklad můžeme uvést Kytici v Moravském divadle v Olomouci nebo Racka Městského divadla Zlín.
Osmdesátá sezóna ve Slováckém divadle nese název Odolat času. Postupně jsou v ní uváděna právě dramata ze staršího kánonu české i světové literatury, která mají dokazovat, že i dramata z minulých dob mají v dnešním světě a na dnešních jevištích místo. Laťka byla nasazena velmi vysoko s Tramvají do stanice touha, kde v rolích Blanche a Stanleyho předvedli dechberoucí výkon manželé Hejcmanovi. Hned v patách ji následuje právě Gazdina roba, která podobnými divadelními postupy také ukazuje příběh silné ženské hrdinky, kterou tragicky dostihnou kola osudu.
Gazdina roba je drama volně inspirované skutečným příběhem ženy, se kterou se Preissová osobně znala.
Vypráví o lásce Evy (Klára Ondrůšková) a Mánka (Tomáš Žilinský), ona je chudá šička, on je bohatý syn hospodářky. Jejich vztahu není od ostatních přáno a ukazují si na ně prstem. Důraz na tradice a strach, jak to bude pro oba ostudné, kdyby šla chudá Eva Mánkovi za stárku, jim vztah zásadním způsobem pošramotí. Společenské normy se jednoduše neshodují s tím, co by oba chtěli. Mánek sice Evě slibuje svatbu, ale jsou to pořád jen plané řeči, protože má strach, co na to řekne jeho rodina, sousedé. Aby měla Eva klid, udělá, co se jí zdá v tu chvíli rozumné, a přijme nabídku k sňatku od „kožušníka“ Samka (Pavel Šupina). Není pak ale spokojená a stejně ji to táhne k Mánkovi. I jeho to táhne k ní, nabídne jí u sebe místo gazdiny a slibuje jí, že se přikloní k její víře a vezme si ji, i když už je ženatý s bohatou dívkou Maryšou (Natálie Rašín). Nakonec jsou to zase jen plané řeči a předsudky je oba doženou – Evu až ke smrti v širokém proudu Dunaje.
Scéna je diagonálně rozdělena svítivě zeleným pruhem, který se v zadní části jeviště kolmo táhne až do provaziště. (Na zemi se jedná o gumový potah podobný baletizolu, k provazišti pak pokračuje jako podlouhlý kus zelené látky.) Na levé straně je podlaha zahalena kobercem, na kterém se nacházejí dvě místa s notovým stojánkem, odkud doprovází představení violoncellistka. Na druhé straně je hned vedle zeleného pruhu náznak vyvýšené zídky obložené kamenným vzorem, na které je umístěna čtyřrozměrná plakátová plocha ze tří stran potažená reprodukcí obrazu Pouť u svatého Antoníčka od Jožy Uprky, moravského malíře a grafika. Z počátku vidíme jen dvě strany této plochy, postupně se odhalí i třetí strana, kde je obraz černobílý, a nakonec poslední, která je dutá. Tento přechod od barevnosti k šedi, a nakonec k prázdnotě metaforicky doslovuje průběh Evina a Mánkova životního příběhu, klečící a modlící se postavy v kroji na obraze pak v jednu chvíli zdvojují postavu Evy, jež se u této plochy modlí. V tu chvíli lze jevištní objekt interpretovat nejen jako kapličku, ale také jako zhmotnění víry, kterou si Eva zatím uchovává.
Scéna se radikálně změní, když se v ději přesouváme do Rakous, kde se Eva uvolí dělat Mánkovi gazdinu, aby mu byla blíž. Z vyvýšené části jeviště je odebráno obložení, obrazová plocha je otočená na černobílou stranu. To může znázorňovat postupné Evino odvrácení od víry nebo hřích, kterého se dopustila tím, že podvedla svého manžela. V zadní části zelené části jeviště jsou nahromaděny krabice různých velikostí, které evokují stěhování. Můžou ale znázorňovat i to, že si Eva s Mánkem na statku u Dunaje ani nevybalili a nemůžou se tu zcela zabydlet, protože jejich domov je ve skutečnosti jinde. Navíc nejsou schopni zde začít nový život, protože ten minulý je oba nemilosrdně dožene. Ať už řečmi o jejich skutečném vztahu, které se rozmohou mezi chasníky, nebo díky návštěvě Mešjanovky, Mánkovy matky (Pavlína Hejcmanová).
Zelená podlaha a koberec tak od sebe oddělují prostor dramatu a prostor myšlenkový. Na zelené ploše se odehrává dramatický děj, zatímco na koberec postavy ustupují, pokud chtějí vyjádřit svoje myšlenky či si oddechnout v psychicky náročných situacích. Tento efekt nejvíce využívá postava Samka, který kulhá, ale když se ocitne mimo „zelenou sféru“, chodí normálně. Kobercová plocha je primárně myšlenková, fyzická stránka je zde tedy sekundární, proto Samko při vyjadřování svých myšlenek na koberci nekulhá. Závažnost v těchto momentech získává vnitřní svět postav, jejich touhy a představy, v ten moment zdánlivě neomezované danostmi vnějšího světa – který na ně však mimo tento prostor nemilosrdně doléhá.
Dalším zajímavým divadelním efektem byla interakce postav, zejména Evy, s violoncellistkou (Aneta Chlachula). Ta různé scény doprovází svým hudebním doprovodem, někdy slavných klasických melodií, a přesouvala se během děje mezi notovými stojánky. Jedna z možností, co by hudebnice mohla znázorňovat, je připomínka mrtvého dítěte, o které Eva se Samkem přišli kvůli nemoci a jehož kolébka je znázorněna právě violoncellem, které Eva pohřbí, když ji Mánek znovu slibuje nový život. Další asociace souvisí s vodou a skutečností, že Eva se nakonec utopí v Dunaji, kdy s hudebnicí-„vodou“ také nejvíce interaguje. Navíc voda má v kolektivním vědomí subverzivní charakter, protože je unikavá, nevyzpytatelná, je silným elementem ženského charakteru, lze ji tedy chápat jako jistou abstraktní analogii Evina ženství. V kritických scénách, kdy například Eva musí Mánkovi říct, že si vezme Samka, tak očima hudebnici naznačuje, aby podle toho příslušně hrála, ta ale začne na jinou, milostnější notu, a tak dojde k intimnější scéně, které se Eva nakonec neubrání.
Jak už bylo řečeno, děj se odehrává na vesnici a začíná hodovou zábavou. Zetel s tímto časoprostorem předlohy nakládá v rovině kostýmů aspoň zpočátku pietně, když v první části inscenace používá doslovnou citaci místních slováckých krojů (například u Mešjanky a Maryši se konkrétně jedná o kroje z Boršic, u Mánka je to Topolná). V dalších částech se ovšem kostýmy proměňují do časově neurčeného „greenscreenové“ oblečení. Stále mají střih připomínající kroje se širokými sukněmi a bohatě nabíranými rukávy, ženy nosí zelené šátky – jediná Eva ho má nahnědlý, a nakonec ho úplně sundá, což by mohlo značit její snahu vymanit se ze zaběhnutých konvencí, snahu revoltovat. Muži jsou oblečeni v „krojově“ nafouknutých zelených košilích, černých kalhotách a mají klobouky. To stírá jejich, v předloze jinak dosti zásadní společenské rozdíly, což může znázorňovat, že se je snaží Eva tvrdohlavě ignorovat, aby ji od Mánka nic nedělilo. Navíc oděv identické barvy podtrhává představu vesnické jednoty: důraz na to, že všichni by měli držet pospolu, ale také pro tragédii Evy a Mánka zásadní skutečnost, že vztahy jsou ve vesnickém kolektivu úzce propojeny. Všichni všechno ví, všichni mají na všechno názor a před sousedy se nic neschová, jak si později Eva potvrdí. V poslední části, kdy je z Evy gazdina roba, jsou kostýmy laděny do zemních tónů a mají obyčejné střihy běžného, historicky a regionálně nespecifického oblečení. To může znázorňovat práci na poli (barva hlíny), kam se bohaté oblečení nehodí, ale taky únik obou milenců z omezení vesnického života a vymanění se z provázanosti sousedských vztahů.
Zetelovo krojované pojetí Gazdiny roby s upraveným slováckým nářečím od Pavla Šupiny se věrně drží textové předlohy a námětu – plus vesnický rámec s krojovanými hody je slováckému diváctvu i dnes ještě blízký. Sledujeme příběh, který je hlavně o lásce, ale z pojetí hlavní hrdinky Evy, která demonstrativně dupe, aby zdůraznila svůj názor, a jde si až tvrdohlavě za svým, je nakonec spíše výpovědí o sobeckosti, kdy člověk pro vlastní potřeby nehledí napravo ani nalevo, neuvažuje, co svým jednáním způsobí. Naopak hravost a lehkost, která inscenací prostupuje zejména díky doprovodu violoncella, jí přidává na dynamice a téměř dvouhodinové představení bez přestávky uběhne jako voda. Slovácké divadlo tak v nové sezóně uvedlo další kus, který má potenciál v repertoáru zůstat delší dobu a neproblematicky souznět s myšlenkovým světem a vkusem místního publika.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- SLOVÁCKÉ DIVADLO – Gazdina roba
- Úprava nářečí: Pavel Šupina
- Výprava: Eva Zezula
- Hudba: Vojtěch Dlask
- Dramaturgie: Iva Šulajová
- Asistent režie: Pavel Hromádka
- Režie: Zetel
- Hrají: Klára Ondrůšková, Jitka Hlaváčová, Pavlína Hejcmanová, Tomáš Žilinský, Natálie Rašín, Pavel Šupina, Petra Staňková, Pavel Hromádka, Kamila Mitáčková, David Vaculík, Jan Frolec, Pavel Hromádka, Kamila Mitáčková, Aneta Chlachula
Premiéra 22. března 2025, psáno z reprízy 24. března 2025.
FOTO: Kuba Jíra
