Dramaturgové festivalu Ost-ra-var zařadili do Off programu i inscenaci Pekingská kachna, v sobotu 2. 12. 2017 se tak ve Staré aréně odehrálo představení v režii Ai GejGeje, uměleckého šéfa této scény Pavla Gejguše. Inscenace vychází z díla čínského disidentského spisovatele Liao I-Wua, který byl za svou báseň Krveprolití, reflektující události masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, vězněn a po svém propuštění se pohyboval na okraji společnosti, dnes žije a píše v exilu.
Tři z jeho děl, zmiňovaná báseň Krveprolití a dále knihy Hovory se spodinou a Kulky a opium, tematicky vymezují tři jednání inscenace. Hned na počátku se zdá, jako by začalo promítání dokumentárního filmu ‒ běží krátká reálná ukázka z roku 1989, samotný muž s nákupními taškami v ruce se marně snaží zastavit řadu tanků. Do tohoto promítání vstupuje herec muže s nákupní taškou (Lukáš Adam) a začíná recitovat Krveprolití. Následují ho ostatní herci, čtyři rudí panáci s děsivě zářivým úsměvem na tváři se rozestaví mezi bílé geometrické tvary na zemi a strojenými pohyby podobnými robotům muži s taškami odebírají osobní věci a oblečení, až zůstane zcela nahý. Muž se bouří, křičí, zoufá si, proti nátlaku však nic nezmůže ‒ je vyfocen jako zločinec, mučen a jak jeho odpor ustupuje, oblečen do červeného stejnokroje. Nakonec mu je za stálého přednesu básně odřezáno pomocí pilek a kleští i jeho vlastní maso a tyto ztělesněné kusy svobody zůstávají rozhozené na zemi. Člověk je zlomen, na tváři se mu objeví stejný úsměv jako ostatním, stává se masou.
První jednání ukazuje metaforický, ale zároveň velmi naturalisticky vyjádřený způsob jednání diktatury s člověkem, vítězství zmanipulované masy nad jednotlivcem a domnělého štěstí pod nacvičeným mrtvým úsměvem. Oproti tomuto šokujícímu tématu začíná druhé jednání zdánlivě nevinně, mladík navštíví starce v jeho domu a ptá se na jeho mládí. Chvíli obyčejně konverzují, pak ale pamětník vzpomene na Čínu 50. let za politiky Velkého skoku, kdy desítky miliónů lidí zemřely hladem. Rozhovor plyne opět s děsivým klidem, pamětník s odstupem vypráví o prožitých hrůzách včetně příběhu rodiny, která snědla vlastní čtyřletou dcerku. Absurdně přitom popíjí čaj, jako by se nic nedělo ‒ divákovi, kterému doposud nebylo špatně z minulého jednání, se jistě nyní stáhne žaludek.
Poté se zase změní inscenační přístup, herci zcivilní a rádoby na uklidnění nabízí divákům z mísy čokoládové bonbónky. Následuje něco podobného televizním estrádám, zběsilá směsice talkshow, reklamního spotu a loterie. Na scéně se objevují veselé postavičky ve flitrech, nabízí produkty „made in China“. Zařazen je i politický kontext, inscenátoři si dovolili i narážku na současného prezidenta a oficiální českou politiku ‒ v představení herci hlásí, že Zeman oznámil hromadný vývoz Krtečka do Číny. Inscenátoři tak převrátili situaci naruby a dodali jí parodický ráz, který donutil alespoň k pousmání. Poté před očima již veselejšího publika hlavní moderátor vytahuje z osudí čokoládové bonbónky a vyhlašuje čísla ‒ následuje výčet způsobů smrti lidí z událostí zmiňovaného roku 1989. Losování se zrychluje, moderátor vtahuje spoluherce i diváky do děje, dává jim vybrat z osudí a nutí je tak prožít ten zvláštní pocit, jako kdyby právě oni vybrali onoho zemřelého, i když nemají přímo s vraždou nic společného. Losování graduje, herci se krutě a neustále smějí, tančí a moderátor dokonce bombarduje bonbónky publikum. Kontrast předchozích částí, zejména zmiňování hladomoru a nynější plýtvání jídlem zase poukazuje na to, že i my ve své oproti Číně „pohodlné, bezpečné a demokratické“ zemi nemáme mít svědomí čisté a myslet si o sobě více, kritizuje také zvyšující se zkaženost dnešního konzumerismu. Do opět dokumentárního rázu vrací inscenaci závěrečné titulky, které faktograficky shrnují události roku 1989 ukazované v inscenaci.
Za pouhých padesát minut dokázala Stará aréna překvapit, šokovat, donutila zamyslet se a rýpla si i do samotného diváka ‒ jak, to je na každém zvlášť. Vše ještě umocnil výkon mladých herců, který představení dodal studentský „bouřlivý“ ráz. Inscenace postupně graduje od vyloženě vážného tématu až do groteskní estrády, symbolu předstírané pohody a upozaďování problémů, Stará aréna si tak může poblahopřát nejen k připomenutí bývalých událostí a ukázání jejich vztahu k dnešní době a naší zemi, ale také k všeobecné morální průpravě.
- STARÁ ARÉNA ‒ Pekingská kachna
- Text: Lukáš Adam (s využitím textů Liao I-Wua)
- Režie: Ai GejGej
- Scéna a kostýmy: David Janošek
- Light design, zvuk, projekce: Jana Helebrandová
- Tvorba projekcí: Jan Honeiser
- Hudební nastudování: Juraj Čiernik
- Účinkují: Lukáš Adam, Michal Sikora, Bára Vidomská, Jakub Georgiev, Sára Erlebachová
Premiéra 12. února 2017, recenze psána z 2. 12. 2017 v rámci festivalu Ost-ra-var.
FOTO: archiv Staré arény
