Ponuré, zpěvné, folklorní, a místy také humorné – takové je nejnovější divadelní zpracování sbírky veršovaných balad Kytice od K. J. Erbena v Moravském divadle Olomouc (psali jsme o něm také v seriálu Anežky Kolískové o českých divadelních Kyticích zde a v recenzi Jany Kopečkové zde). To zde nastudoval slovenský režisér Marián Pecko, jenž v minulosti režíroval například jevištní zpracování Petra a Lucie nebo vánočního příběhu Pan Scrooge. Jeho Kytice zde měla premiéru v září 2024 a na ploše necelých dvou a půl hodin pokrývá devět z původních třinácti balad sbírky.
Jedná se o první činoherní premiéru divadla v sezóně 2024/25, kterou Kytice zahájila ve více než ve velkém stylu. Důraz na opulentnost je patrný již při prvním pohledu na jeviště, jemuž dominuje vysoká prosklená konstrukce, která ho rozděluje na dvě části – přední a zadní, materiální svět a ten nadpřirozený, ve kterém se skrývá mimo folklorních bytostí také spousta mystiky. Právě tam je totiž vodníkovo podvodní království či záhrobí, kam si vede zesnulý voják svou dívku ve Svatební košili.
Tyto dvě zmíněné balady využívají potenciálu této konstrukce nejlépe – ve vodníkově proskleném vodním
domově se srážejí kapky vody a sám hastrman v podobě Jana Vrbackého předvádí v tomto prostoru tak ladné akrobatické pohyby, že lze jen těžko uvěřit, že se nevznáší pod vodní hladinou. Ve Svatební košili je naopak přední část konstrukce postupně osazena židlemi, po kterých dívka stoupá stále výš za svým milým v nápodobě letu povětřím, a při tom postupně odhazuje svůj růženec i modlitební knížku, čímž se nevědomky vydává všanc návštěvníku ze záhrobí. Ač by se zprvu mohlo zdát, že budou všechny balady zpracované „na jedno brdo,“ inscenační postupy se na půdorysu večera různě variují a obměňují, zároveň jsou přechody mezi jednotlivými částmi nenásilné a celkový tvar tak působí koherentně. Například Polednice je v Peckově pojetí spíš metafora než strašidlo – a o to více je paradoxně znepokojující. Když se totiž frustrovaná Jana Posníková v roli mámy plačícího dítěte, které se snaží uklidnit hromadou plyšáků, konečně vzpamatuje a zjistí, že své dítě nedopatřením udusila, namísto strašidla se hlavní zápornou postavou ukáže být právě dorazivší sebestředný manžel, jenž se namísto pomoci manželce dožaduje pozornosti k vlastním potřebám.
Nejvíce se od ostatních odlišuje Zlatý kolovrat, který je zpracován v podobě konference feministek rokujících nad misogynní povahou této balady. Pokud by tato část hry brala sama sebe vážně, zřejmě by nedosáhla takového účinku, jako v aktuální podobě, která je koncipována jako parodie. Přítomné herečky Vendula Nováková, Hana Piterková, Romana Julinová, Kristína Jurková, Lenka Kočišová a Jana Posníková rozebírají tento „absurdní“ příběh o rozčtvrcení Dorky vlastní macechou a sestrou a jejím opětovném oživení, přičemž tu zazvoní Vendule Novákové telefon (ač sama jasně na začátku představení divákům oznámila, aby si je všichni vypnuli), tu se diváci doví, že i přes nedostatek replik by Meryl Streep Dorku stejně dokázala zahrát na Oscara či hořkou pravdu o tom, že Fidorka pochází ze slovního spojení „fik Dorka“ a vděčí za svůj vznik právě této baladě.
Celé představení provází hudební doprovod, jemuž dominují houslové motivy a perkuse a který ho rytmizuje a dodává mu folklorní nádech, přičemž vyplňuje některá potenciálně hluchá místa, jako jsou přechody mezi baladami, kdy ještě doznívá vyvrcholení předchozí scény a divák je uváděn do nového příběhu. Hudba také dává vyniknout situacím, ve kterých je důraz na pohybové stránce hereckého projevu a na situačním napětí. To je patrné zejména v baladě Holoubek, kde se perkusivní doprovod připomene na začátku balady, zatímco její zbytek je v kontrastu s tím tak tichý, až toto ticho přímo křičí napětím.
Celkově působí Peckova Kytice živě, neotřele a moderně, přičemž zároveň pietně zachovává základní charakter klasických příběhů z notoricky známé knihy. Sází na neotřelou scénografii, folklorní hudební podkres a propracovaný jevištní pohyb. Nevěnuje se jen motivům temnoty a tragiky, ale zvýrazňuje také životní ironii, jemný humor a lidské porozumění, čímž dává jasně najevo, že i toto přes sto let staré Erbenovo dílo má současnému diváku stále co nového nabídnout.
Autor je studentem 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Kytice
- Dramatizace: Michaela Doleželová, Marián Pecko
- Režie:Marián Pecko
- Dramaturgie: Michaela Doleželová
- Scéna: Pavol Ondraško
- Kostýmy:Eva Farkašová
- Hudba: Róbert Mankovecký
- Pohybová spolupráce: Mária Danadová
- Osoby a obsazení:Jan Vrbacký, Kristína Jurková, Romana Julinová, Tomáš Krejčí, Petr Vaněk, Lukáš Červenka, Hana Piterková, Jana Posníková, Lenka Kočišová, Vendula Nováková
Premiéra 27. září 2024, psáno z reprízy 30. května 2025.
FOTO: Daniel Schulz
