Povídka od Dostojevského s názvem Cizí žena a muž pod postelí v adaptaci Petera Pavlace, kterou v Městském divadle Zlín režíroval Patrik Lančarič, nás nechává nahlédnout do jednoho nevěrného manželství. Dostojevskij svým postavám častokrát dává do vínku nemalou dávku směšnosti. Divácká očekávání mohou být kvůli titulu zcela odlišná od toho, co bychom jinak u tohoto ruského realisty předpokládali, nicméně v postavě Šabrina jako žárlivého manžela se skrývají velká osobní trápení.
Příběh sám o sobě není nic přelomového, jedná se zas a znovu o nevěrnou manželku a jejího manžela paroháče. Zdeněk Lambor se jako Šabrin ničím netají, směšnost si bere za svou – divák je se situací obeznámen, nic mu není utajováno. Mezi jevištěm a hledištěm lze cítit vlnu soucitu, ale i menší míru studu, že se postava za sebe neumí postavit. Inscenace má rámcovou kompozici, v níž Šabrin figuruje nejen jako hlavní postava, ale zároveň i vypravěč. Díky tomu blíže chápeme jeho pocity a jednání. Tahle koncepce je zase něco jiného a jedinečného. K orientaci mezi vyprávěním a scénami pomáhá zvukový předěl a reflektor, který je během vyprávění na Šabrina namířen. Tyhle aspekty nutí diváka být neustále ve střehu.
Celá inscenace je svým způsobem absurdní a ze své podstaty příhodně tančí na hraně trapnosti, kterou stále udržuje nepřekročenou. Humorné scény se vztahují hlavně na manželský život. Navíc se celým příběhem line sexuální a erotický podtext, který není rušivý a ku podivu nepůsobí ani příliš nemravně, že by se nad ním divák pohoršoval či se cítil nekomfortně. Velkou měrou k tomu přispívá Markéta Holcmanová jako Glafira. Ve svém budoáru s hrabětem v podání Marka Příkazkého tráví takhle jednou společný večer. Oba ve spodním prádle, hrabě navíc s koňským ohonem a cylindrem hraje na housle a Glafira na piano. Posléze nástrojům nevěnují příliš pozornosti a „tančí“ spolu zvláště lechtivý kabaret na pianu. Divák se ovšem necítí pohoršen, spíše pobaven.
Při nástupu na tuto scénu je na posuvném podstavci dovezeno piano společně s Glafirou, hrabětem, ale také se dvěma muži s jeleními parohy. A vůbec celá inscenace je prodchnuta množstvím zvířecích motivů, například v některých scénách se vyskytují v pozadí zvířata, která slouží spíš jako podbarvení než jako přímá součást děje. Nejedná se jenom o další ozvláštnění inscenace, ale o symboliku lidské pudovosti.
O zvířeti je také hned ze začátku představení veden dialog mezi služebnou Káťou (Anna Randárová) a doktorem (Rostislav Marek), který je takovým dvorním chlípníkem celého příběhu. Tento dialog se zabývá strastmi lásky a všeobecně manželstvím. Dialog tak možná podtrhuje absurditu děje, kde Glafira podvádí svého manžela a ten, ačkoliv ji přistihne, ji není schopen konfrontovat s jejím proviněním. K tomu se dostává až na konci celého představení, kdy Glafira stejně obrátí jeho tvrzení proti němu a sama ho obviní z nevěry.
Šabrin ovšem nebyl jediný, kdo se snažil Glafiru při podvádění přistihnout. O to stejné se snažil i druhý Glafirin milenec Tvorogov (Štěpán Princ), se kterým se dokonce Šabrin v jedné scéně potkává na ulici. To, jak Šabrin začíná s Tvorogovem konverzaci, je další eskalace směšnosti Šabrina, kdy svým chováním sklouzává k trpké trapnosti, i přesto to nedělá samotnou inscenaci nepříjemnou.
Šabrin s Tvorogovem se setkávají také v další scéně, kde se oba snaží načapat Glafiru přímo při činu a jdou do zmíněného domu, jenže si spletou byt a ocitnou se u Lizavety (Karolína Vlčková), která je oba schová pod postel. Tvorogov ovšem neví, že muž, se kterým se tísní pod postelí je Šabrin, a naopak. Díky této scéně inscenace konečně doslovně naplňuje svůj název.
Z postavy Šabrina se v nás mohou mísit rozporuplné pocity, jeho „nemastnost neslanost“ však byla nositelem humoru především. Více byl směšnou postavičkou než charakterní postavou (sám o sobě na konci představení tvrdí, že nemá charakter). Neustále breptal a brebentil, koulel očima, a proto bylo těžší brát postavu vážněji. Jako každý podváděný muž zvolna upadal do depresí a čím dál větší letargie a odevzdanosti. Energii představení pak paradoxně převzali ostatní postavy, především živelná Markéta Holcmanová se šaramantním Markem Příkazkým.
Představení svou přílišnou délkou testovalo divákovu pozornost a některé scény byly zbytečně protahované. Ubíraly tak představení na tempu a zpomalovaly ho. Scénografie Michala Syrového svou jednoduchostí a realistickými prvky příznačně přenesla svět Dostojevského na zlínské jeviště, obzvláště pak skoro až v pohlednicovém výjevu při setkání Šabrina s Tvorogovem za svitu pouličních lamp protkaného lehkým sněžením. Choreografické prvky Hany Achilles byly viditelné hlavně při ožehavých scénách, kdy herci zvládali svými pohyby vnímat rytmus, čímž krásně splynul jejich pohyb s hudebním podkresem, a tím bylo představení místy plynulejší. Muž pod postelí je vykreslením lidských tužeb a znázorněním nestydatosti si za těmito touhami jít i přes značné překážky a hrozbu zesměšnění.
- MĚSTSKÉ DIVADLO ZLÍN – Muž pod postelí
- Předloha: F. M. Dostojevskij
- Adaptace: Peter Pavlac
- Režie: Patrik Lančarič
- Dramaturgie a překlad: Katarína Kašpárková Koišová
- Scéna: Michal Syrový
- Kostýmy: Michaela Semotánová
- Choreografie: Hana Achilles
- Účinkují: Zdeněk Lambor, Marek Příkazký, Markéta Holcmanová, Štěpán Princ, Jan Leflík, Rostislav Marek, Karolína Vlčková, Anna Randárová, Adam Kořán, Nikola Zavřelová
Premiéra 11. února 2023 v Městském divadle Zlín, psáno z uvedení 15. dubna 2023.
FOTO: archiv Městského divadla Zlín
