Zpět na výpis článků

Donkichotství jako nemoc

Je otázkou a rovněž výzvou, jak může svět 21. století naložit s Donem Quijotem. Jeho osoba se za čtyři stovky let stala archetypem. Zlidověla a zkondenzovala na banální rčení o čtyřech slovech „bojovat s větrnými mlýny“. Režisér Jan Mikulášek je znám svými divadelními studiemi různých fenoménů, a tak si v Divadle Husa na provázku 25. října nasadil rytířské brnění a vydal se (podle anotace) na boj s fejk skutečností. Sekundantem mu byl dlouhodobý tvůrčí partner, scénograf Marek Cpin, který se stal v tomto případě i kostýmním návrhářem. V nové sezoně 2019/2020 s podtitulem „10.000 donkichotů!“ je tak ambice reflektovat současný svět zcela zřejmá.

Již od první televizní znělky je celá inscenace čitelná velmi zřetelně – v divácky intuitivním rámci televizního pořadu oblečeného do ošuntělého dizajnu osmdesátek. Scénografie Marka Cpina již tradičně velmi jednoduše, ale vkusně podporuje inscenační záměr. Zadní půlkruhový portál elegantně tvoří typickou kulisu televizního studia, která při pozornějším pohledu odhaluje sofistikovaně naznačený koňský obrys s jezdcem.

Kichota zde režisér společně s dramaturgem Martinem Sládečkem nastrojil do druhořadé diskuzní show, kde bláhového rytíře poznáváme v blouznícím moderátorovi Dušanu Hřebíčkovi. Jeho věrným sluhou Sanchou je obtloustlý asistent produkce Milan Holenda a televizní/divadelní diváci jsou metaforicky přirovnáváni „k obrům, s nimiž je třeba se utkat“. Hosté pořadu, akademikové sezvaní ke společensko-literární debatě, kteří mají tématu dodat na vážnosti, jej svým suchopárným neumětelským řečněním akorát tak shazují a náš moderátor se postupně dostává do hlubokých stavů frustrace. Dulcinea Ivana Hloužková se zpočátku rýsovala jako neexistující vysněná divačka, ke konci získává jasné obrysy pouťové lásky z mládí v zašlém obstarožním provedení, u níž bylo všem již předem jasné, že ji náš blouznivec vypoklonkuje se znechucením.

Mikuláškův záměr je na první pohled přinejmenším netradiční. Nikdo ale přece nečekal, že na scéně uvidíme rytíře v brnění v nerovném boji za ctnostnější svět. Režisér tento kanonický román, jenž byl sepsán jako parodický vhled na svůj vlastní žánr, přeladil na televizní médium autoreferenčně se zesměšňující. S nadhledem reflektuje také svět akademického bádání a diskurzu. Nekoncentruje však svůj pohled pouze na mediální svět a neponechává ostří meče namířené jen na téma pravdy a její relativity. Nedekonstruuje skutečnost z vnějšku, nýbrž zevnitř, kdy si televizní spotřebitel svůj klam, stejně jako Kichot, vsugeruje sám. Ostatní postavy pro moderátora inscenují druhou dimenzi představení, kterou ovšem vidí jenom on. Technikové například chodí v kápi, kterou máme někteří spojenou se španělskými oslavami Velikonoc a jiní zase s „uniformou“ Ku Klux Klanu a rasovou segregací. Herci svými neurvalými rvačkami, lascivním chováním nebo obracením kladených otázek proti jejich původci-moderátorovi (což je nejhorší noční můrou všech moderátorů) tvoří Kichotovi jakousi nástavbu skutečnosti – dvojznačnou skutečnost, tzv. fejk skutečnost.

Díky sérii dobře mířených ran, nabourávajících moderátorův zdravý rozum, vyznívá inscenace z mého pohledu poněkud jinak, než bylo zamýšleno. Do světa zpochybňujícího vlnitou skutečnost vnáší až příliš soucitný tón. Po čase se mi totiž začal hlavní hrdina jevit jako oběť vstupující do pokročilejší fáze degenerativního psychického onemocnění. Ale nechť si každý zakusí svého Kichota sám. Nebylo by překvapením, kdybych v brněnském divadle pobyla v přeludu.


  • DIVADLO HUSA NA PROVÁZKUDon Quijote
  • Režie: Jan Mikulášek
  • Dramaturgie: Martin Sládeček
  • Výprava: Marek Cpin
  • Asistent režie: Marek David
  • Asistentka dramaturgie: Marie Mlatečková
  • Inspice: Hana Senková
  • Účinkují: Dušan Hřebíček, Milan Holenda, Ivana Hloužková, Dalibor Buš, Tomáš Žilinský, Sylvie Krupanská, Dominik Teleky, Ondřej Kokorský, Filipína Cimrová,  Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Martin Sova, Vincent Mišun

Psáno z premiéry 25. října 2019 v Divadle Husa na provázku.

FOTO: Ivo Dvořák