Se začátkem sezony 2019/2020 by se mohlo zdát, že Olomouc přišla o důležitou součást své divadelní mapy; o prostor přivádějící do Olomouce, jak se tak říká, „divadlo zvenčí“. Z důvodu rekonstrukce bývalého kina Central (uzavřeno od roku 2005) se v průběhu léta uzavřel i komorní sál Divadla hudby a Café 87. S tímto unikátním prostorem jsme se sice museli rozloučit – ale kdo ví, co nás v novém multifunkčním prostoru, jenž se má otvírat na jaře roku 2021, čeká. Podle všeho zde bude možné pořádat nejen přednášky, besedy, koncerty a konference, ale samozřejmě také promítat filmy. Vždyť co by to bylo za bývalé kino v novém hávu bez filmového plátna. Hlavním posláním však nadále zůstane naplňovat tyto zdi divadlem. Nový sál totiž slibuje mnohem větší variabilitu, s níž tak bude možné do Olomouce přivézt divadelní produkce i s odvážnější scénografií či diváckým úhlem pohledu.
Letošní sezonu si tak Divadlo hudby odbude v alternativních prostorách, a to povětšinou v sále Mozarteum na půdě Arcidiecézního muzea. Ovšem sezonu započalo 4. září netradičně na terase bývalé kavárny Café 87 s pohybovým traktátem z dílny brněnského BuranTeatru založeného studenty JAMU v roce 2003. V režii a choreografii Juraje Augustína se divákům za jednoho z posledních letních večerů představili Patricia Pažická a Petr Holík ve fyzicko-existenciální eseji Deep Shit na téma udané samým Jeanem-Paulem Sarterem a jeho knihou úvah Existencialismus je humanismus, kde se zaobírá například tématem svobody, morálky, obav, společenských hranic a odpovědnosti. V hlavní roli se objevily nejen znaky konzumního světa jako žulové kostky, síťovky, smetáky a mnohočetně oblečené spodní prádlo, ale i muž a žena jako jeho základní články. Dnešní „civilizovaný“ svět se potýká s celou řádkou nepěkných nálepek, a tak se za přísně vtíravých pohledů těchto dvou hlavních aktérů stávali diváci společně s nimi jakýmsi oboustranně narežírovaným sociálním videoklipem.
Během prvního zářijového víkendu se Olomouc již tradičně proměnila v kulturně otevřenou metropoli. V rámci Dnů evropského dědictví se v nedělní odpoledne přišlo na parkán Muzea umění společně s improvizační skupinou O.LI.VY. zasmát na padesát návštěvníků. Další možností pak bylo zajít na nádvoří Arcidiecézního muzea a nadechnout se atmosféry kočovného divadla s představením Kabinet pamětí skupiny Le Cabaret Nomade.
I se začátkem akademického roku se však Olomouci hostující inscenace nevyhnou. V režii Petra Haška se předvede v Mozarteu inscenace 8 GB tvrdýho porna z pražského Divadla Letí. Z pera australské dramatika Declana Greena se v této komedii o strachu z intimity představí Anna Polívková a Petr Vaněk, kteří se zde pokusí překročit svůj stereotypní stín a dát na frak svému nevalnému sebevědomí.
Jako vždy je také program Muzea umění a Divadla hudby plný loutkových pohádek. Divadlo Víti Marčíka, které můžete znát z minulé sezony z jeho adaptace na motivy J. A. Komenského Labyrint světa, přiveze tentokráte pohádkovou epopej o Robinsonu Crusoeovi. Mimo loutkových představení pro děti si k tomuto světu mohou přičichnout i dospělí v inscenaci Emil, která se podle všeho společně s loutkami nebojí skloubit rozšafnost francouzských her a žargon béčkových filmů. A koncem října si můžeme rozvířit své svědomí se stand-up komedií Pavola Seriše, kterého jsme mohli v Divadle hudby vidět již v inscenaci Samko Tále v roce 2017. Ve své parodii na svět supermarketů nás tentokráte seznámí jak s absurdními, tak samozřejmě naprosto reálnými pravidly tohoto bizarního světa, bez jehož návštěvy si většina dnešních rodin neumí představit svůj běžný den
Nesmutněme tedy za Divadlem hudby a zkraťme si čekání na nový multifunkční prostor v sálu Mozartea Arcidiecézního muzea.
FOTO: Facebook Divadla hudby, Alexandr Hudeček
