Hokus pokus zní jedno z nejznámějších zaříkávadel. V interpretaci švýcarské Philippe Saire Company tato magická fráze přičarovala brněnskému festivalovému publiku fantastický svět plný hravosti, záhad, napětí, ale i strachu a nebezpečí.
Stejně jako fráze hokus pokus, i tato stejnojmenná inscenace performerů Philippa Chossona a Ismaela Oiartzabala se vyznačuje dvojí podstatou: ona dvě magická slova patří v našem kulturním prostředí bezpochyby mezi základní součást slovní zásoby, na druhou stranu odkazují jak významově, tak i po akustické stránce k čemusi kouzelnému, nadpřirozenému, neznámému, exotickému. Stejně tak i tato inscenace pracuje po většinu času s materiálem nám všem důvěrně známým – lidskými těly; ta jsou zde však zobrazena jako něco, co vždy zůstává alespoň částečně zahaleno, skryto, ne zcela specifikováno.
Při vstupu do sálu se na jevišti nachází pouze portál připomínající scénu pro loutky, shora a zespoda
osvícený bílým světlem zářivek. Během představení z portálu, který měří asi necelý metr na výšku a metr a půl na šířku, vylézají, podobně jako ve 3D kině, těla performerů. Fantaskní iluze je to téměř dokonalá. Končetiny bez těla a trupy bez hlavy a končetin se ze tmy v pozadí vynořují s takovou plynulostí, že rozum nestíhá počítat, kolik asi lidí na představení pod rouškou tmy za portálem spolupracuje. Údy se vždy na krátký čas zjeví, vzájemně se propojí, vytvoří spektakulární obraz a pak svou existenci zase ukončí v černé díře portálu. Tento princip re-mixování lidských částí může české publikum znát například z inscenace Hic Sunt Dracones Divadla Continuo. Podobně i zde se vytvářela iluze údů, které se autonomně rozhodly odpojit od zbytku těla a svévolně se navzájem propojovat do pitoreskních asambláží.
Příběh tohoto převážně neverbálního představení rámuje dvojice Victor a Lucas. Ti se skrze neustálou spoluhru a zápolení dostávají do různých situací, které by se daly rozdělit do několika tematických obrazů: například souboj se zlým rytířem, útěk před monstrem ve stínech, let letadlem, ztroskotání a podmořská říše. Leitmotivem je nakonec vždy šťastné znovushledání protagonistické dvojice, která je v anotaci možná zbytečně explicitně popsána jako bratrská. Nic v představení však nevylučuje interpretaci, že postavy mají mezi sebou vztah romantický. Tímto způsobem lze Hocus Pocus (2017) chápat jako dětskou variaci na starší inscenaci souboru s názvem Vacuum (2015), která je určena pro dospělé publikum. V kontextu konzervativního Švýcarska dává smysl, že se autorstvo rozhodlo zahrát vztah dvojice mužských postav na neutrální notu bratrského vztahu. V kontrastu se zbytkem představení je však tato explicitní definice zbytečně popisná.
Fantasy atmosféru obrazům dodává perfektně načasovaný ambientní zvukový podkres. Kapání vody, dunění větru, řinčení brnění či zvuk motoru letadla nijak neubírají ději na tajuplnosti ani abstraktnosti, spíše naopak. Jedinou znatelnou odchylkou zvukového podkresu od neutrálního, téměř sotva vnímaného ruchu, je opakovaně přehrávané notoricky známé finále skladby Ve sluji Krále hor norského skladatele Edvarda Griega, které zkušenějšímu uchu může evokovat poněkud protichůdné imprese či zavádějící souvislosti. (Objevuje se v situaci, kdy je přemožena vyloženě záporná postava, nikoli horští trollové a skřítci jako v originální skladbě.)
Hlavní postavy nemají kostým, pro vytváření divadelní iluze využívají jen své vlastní holé tělo, světlo a tmu. Jejich tělo je tak zároveň kostýmem i rekvizitou. Komunikace mezi postavami probíhá skrze mimiku, rafinované vynořování a skrývání, napínání a uvolňování svalstva. Kostým, respektive masky, mají až vedlejší postavy, ve které se promění vždy jeden nebo druhý z performerského dua. Situaci často doplňuje přidání jednoduchých, avšak efektních a neméně báječných scénografických prvků. Pavoučí síť, do které se jedna z postav zaplete, když je jí v patách neznámý tvor s obrovskými kusadly, křídla aeroplánu, vlny rozbouřené vodní hladiny nebo vznášející se mořské řasy jsou další z katalyzátorů podporujících imerzivní ponoření do příběhu, jež perfektně dokreslují vyprávěný fikční svět.
Jak bylo zmíněno výše, představení je jazykově bezbariérové – příběh se odehrává ve světě, kde nepanuje logos, ale efemérní iluze a představivost. I přes to se švýcarští herci naučili několik českých slovíček, kterými okořenili děj. České citoslovce, příslovce i odpočítávání do startu zní z úst nerodilých mluvčích jako dětské žvatlání, další z prvků přidávající k iluzi atektonického nekauzálního snového světa.
Švýcarské uskupení přineslo do Brna pastvu pro oči, uši i ducha nejen nejmladšího návštěvnictva festivalu. Některé výjevy v představení byly opravdu hrůzné. Pro ty nejmenší byla divadelní iluze natolik vtahující, že se aktivně snažili radit postavám, kudy se vydat, zakrývali si oči nebo tajili dech. Představení rozhodně nebylo ztrátou času ani pro starší návštěvnictvo; společné sledování věkově inkluzivního představení Hocus Pocus bylo v důsledku velmi silným společným zážitkem pro všechny.
Autor je studentem 1. ročníku magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií a programu Kulturní antropologie na Katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Univerzity Palackého v Olomouci. Text vznikl pro online zpravodaj festivalu Divadelní svět Brno Theatrocén.
- CIE PHILIPPE SAIRE – Hocus Pocus
- Autor: Philippe Saire
- Choreografie: Philippe Saire, Philippe Chosson, Mickaël Henrotay-Delaunay
- Výprava: Léo Piccirelli
- Hudba: Stéphane Vecchione, Edvard Grieg.
- Hrají: Philippe Chosson, Ismael Oiartzabal
Premiéra 25. října 2017. Psáno z reprízy 26. května 2024 na festivalu Divadelní svět Brno.
FOTO: Cie Philippe Saire
