Svou prvotinou Sebeobviňování vytvořil Peter Handke jazykovou hru, jejíž struktura, nápadně připomínající církevní repetitivní texty, buduje celostní obraz obecně platných výpovědí o člověku. Vynucený sebezpyt je postupně vyklenut obhajobami a zpochybňováním. Ve dvojité inscenaci režiséra D. D. Pařízka se konkrétně tato Handkeho tzv. mluvená hra transformovala do zpovědi samotného autora Petera Handkeho, přičemž původní text divák nalézá pouze v náznacích. Společně s divadelní hrou o Zdeňku Adamcovi je spojena v symbolickou dvojici prvního a doposud posledního Handkeho textu. Dvojinscenace Zdeněk Adamec + Sebeobviňování z produkce Pražského divadelního festivalu německého jazyka a Divadla Na zábradlí, uvedená v závěru letošní Divadelní Flory, tak tvoří promyšlený soud bez odsudků. Předložením všemožných faktů Pařízek mluví o nemožnosti nalézt jednoznačnou pravdu a kauza 19letého chlapce, který se zařadil do ‚neslavné‘ linie českých výkřiků sebeupálení, a kontroverze Handkeho osoby se pro něj stávají východisky k eticky mimořádně komplikované disputaci.
Sebeobviňování se v olomoucké variantě začíná v kostele Panny Marie Sněžné (v Praze v Betlémské kapli), kdy herci Samuel Finzi a Jiří Černý, oba jako Handkeho alterega, poskytují diskurzivní pohled na jeho osobu, která se dopustila mnoha sporných mediálních prohlášení a činů, překrucovaných, vytržených z kontextu i obestřených nejasnostmi (např. výroky o masakru v Srebrenici či autorova účast na pohřbu S. Miloševiće). Repetitivní výpovědi evokují texty církevních litanií, a i přes všeobecnou uplatnitelnost pomáhají jasněji definovat osobu autora a nastolují na ni žádaný střízlivější pohled. Vědomá hra s jazykem v některých momentech odlehčuje autorovu kontroverznost a občan Handke je relativizován. Odstup, jenž Pařízek tímto přístupem udržuje, je překvapivě osvobozující a podtrhuje jej konec konců i zařazení dramatické básně, poetické mytické roviny vyvádějící vše dosud zmíněné do více či méně nejasných sfér pradávných legend.
Podobný postup lze nalézt i v druhé části Zdeněk Adamec, kterou propojuje krátké intermezzo herce Jiřího Černého před budovou S-klubu (v pražské variantě před Divadlem Na zábradlí) formou angažovaně aktivistického apelu na téma „kdo je/může být oběť“. Jak už trefně v jednom z komentářů k Pařízkově dvojité inscenaci zaznělo, v celkovém kontextu se první část v sakrálním prostředí jeví jako prolog autora Handkeho, aby se v druhé části divák konečně ponořil do civilního prostředí autorova světa zostřeného prvky dokudramatu, ohledávajícího sic! skutečného člověka, leč převážně v mytické rovině.
V S-klubu se tak herci Stanislav Majer a Martin Pechlát (oba Adamcem) pouštějí do nelehkého úkolu ohledat „Pochodeň 2003“, kterak Zdeněk Adamec ve svém dopise na rozloučenou svůj akt sebeupálení uskutečněný dne 6. 3. 2003 před budovou Národního muzea v Praze nazval. Peter Handke se nedlouho po tomto činu vydal na detektivní cestu po Zdeňkových stopách. Nebyl sám, Adamcovi se věnoval například Mariusz Szczygieł v knize Gottland, v níž glosuje události české historie. Přesto se Adamec „legendou“ nestal, dle médií snad nanejvýš lacinou kopií, a jeho čin upadl v zapomnění jako akt nestabilního rozháraného mladíka.
Režie balancuje mezi vážným a nevážným, Majer-Adamec se představuje groteskními komiksovými gesty jako upoutaný Prometheus na zkosené rovině z dřevěných latěk. Po chvíli si divák při rozpažených hercových rukou upomene i ukřižovaného Krista. Měl být Adamec tím, kdo se vystavil na oltář obětí systému? Handkeho text nabízí širokospektrální pohled na Zdeňkův svět, od posledního rozhovoru s toaletářkou přes drobné střípky z jeho života, školní zážitky až po fiktivní výpovědi svědků, poetické rozpomínání na rodiče: libý hlas matky i otce kameníka vyhotovujícího náhrobky.
Konečně je šikmá plocha z latěk srovnána do roviny a oba Adamcové rozpravují legendu o příhodě z dětství a kouzelném místě, které se mělo stát Adamcovým útočištěm, ale z nešťastné lásky se tak nestalo. Tuto legendu střídá povídka z civilního světa o Zdeňkovi, který se přidal k tzv. darkerům/zatmívačům, kvůli čemuž byl Adamec u policejního výslechu a média tuto skutečnost považují za jeden z možných motivů k činu. Nechybí ani Pařízkovi vlastní částečná destrukce scény. Jeden Zdeněk druhému nad tělem vztyčí z pečlivě vybraných latěk pomyslnou hranici, kde je výjev v potemnělém S-klubu ukončen poeticky intimním odpalováním sirek. Poslední dílek ze skládačky Zdeňkova obrazu vyznívá jako záměrně nedotažený vtípek o křižáckém původu samotného jména Adamec. Hrdina je předurčen k rytířství a paleta jeho osudu je rozvedena k dramatickému patosu. Ten však Majer zesměšňuje, když si na sebe obléká příznačně brnění doplněné červenými punčocháči, které si v klaunovském souboji dětinsky navzájem s Pechlátem popotahují.
Záměrem Pařízkovy inscenace není ani tak rozluštit záhadu Handke/Adamec. Nejde o sentiment, uvedená fakta v zásadě představují, jakými způsoby může být tvořen mediální obraz člověka. Přítomnost fikční roviny přerámovává inscenační celek na legendu o člověku-divákovi, který se musí smířit s neuchopitelností pravdy.
- DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – Zdeněk Adamec + Sebeobviňování
- Scéna a režie: Dušan D. Pařízek
- Překlad: Petr Štědroň, Jitka Bodláková
- Dramaturgie: Petr Štědroň, Dora Viceníková
- Kostýmy: Kamila Polívková
- Hudba: Peter Fasching
- Účinkují: Samuel Finzi, Jiří Černý, Stanislav Majer, Martin Pechlát
Premiéra 2. prosince 2021, psáno z uvedení dne 21. května 2022 v rámci festivalu Divadelní Flora 2022.
FOTO: Facebook Divadelní Flory