Úterní odpoledne odstartovala performance Melancholia, ze které měli diváci bohužel možnost zhlédnout pouze jednu ze tří části z důvodu zranění jedné z tanečnic. Organizátoři festivalu však nelenili, zakouzlili a zajistili více než dostatečnou náhradu v podobě inscenace Soma, která se odehrála v atriu Jezuitského konviktu a získala cenu mezinárodní odborné poroty na prestižní přehlídce Česká taneční platforma jako Taneční inscenace roku a zároveň Objev roku 2018.
Na parkánu ve festivalovém šapitó se později sešel inscenační tým Divadla Na zábradlí, aby se společně s diváky zamyslel nad letošními inscenacemi, jež byly zařazeny do oné hlavní programové linie „Proti zdi“. Mluvilo se tedy o Macbethovi a další bernhardovské inscenaci Mýcení. Proč další? No protože Thomas Bernhard už má na Divadelní Floře své stálé místo. Jednou to byla inscenace Starých mistrů D. D. Pařízka, podruhé Ritter, Denn, Voss v režii ředitele festivalu Petra Nerušila a potřetí Spílání publiku z produkce HaDivadla. A já jsem tomu jen ráda. Bernhard je králem spílání, a tak se není čemu divit, že skvěle zapadá do celkové dramaturgie festivalu. O Mýcení padlo, že se jedná o univerzální model sledující určitou vlastnost, nebo chcete-li fenomén. Ostatně tomu není poprvé. Zábradlí nám připomíná touto formou i své Požitkáře či Posedlost.
Po vyčerpávající diskuzi se lačný festivalový divák „uklidnil“ na inscenaci Jánošík v MDO, kterou přivezlo do Olomouce Divadlo Andreje Bagara v Nitre. Mnohdy i rozčílené reakce olomouckého diváctva se posléze na diskuzi po představení snažili korigovat herci osvětlením svých záměrů při tak těžko stravitelném kusu. Když nevíte, do čeho jdete, je to těžké, ale každý divák má možnost volby. Buď se pokusí komplikované a těžko čitelné poetice vyjít vstříc, nebo ji od začátku zavrhne a odejde rozčílen. Finta je v tom pokusit se naladit na stejnou vlnu, která vyzařuje z jeviště nebo se aspoň nechat pohltit obrazovostí předváděného. Já například sice byla znavena tíhou šestého festivalového dne, ale nedalo mi to, a horečnatě jsem listovala programem nebo měnila úhel pohledu a zkoušela hledat optiku, která mi pomůže najít cestu, jak s inscenací dojít zdárně až do konce.
Středeční program se rovněž, stejně jako předešlý den, tak trochu nesl v duchu netradičních přístupů. Inscenace Volitant v Divadle K3 byla sice zdlouhavá, ale zato precizně pohybově předvedená. Maďarská choreografka Rita Góbi se ve svém minimalistickém pohybu pokusila najít své místo „tam či tady“ za doprovodu brilantního light designu Pavly Beranové.
No a večer? Co večer. Večer se zjevila v S-klubu předloňská hvězda Divadelní Flory Stefanie Reinsperger předvést další ze svých jevištních triumfů, a sice v inscenaci Philoktethes Heinera Müllera. Bylo to monumentální, ale kupodivu se na jevišti nevydala celá a ve festivalovém šapitó zajistila pestrou oldies a disco náladu pro diváky lačné tanečního vybití posledních zbytků energie.
FOTO: Facebook Divadelní flory
