Na letošní Divadelní Floře k nám zástupci našich slovenských sousedů dorazili až z Nitry, konkrétně z Divadla Andreja Bagara. Pro kulturně chtivé návštěvníky si pod režijním vedením Rastislava Balleka připravili inscenaci Jánošík.
Ač se jednalo o ztvárnění Jánošíkova příběhu, samotná inscenace připomínala spíše pohybující se obraz. Ten jako by představoval směsici slovenského lidového folklóru a apokalypsy; jak scénografií, tak hereckou akcí. Jednotlivé výjevy bylo těžké zachytit, scénografie se měnila za pochodu, zatímco herci prováděli simultánně své jednotlivé výstupy v různých částech jeviště. Jeden z výstupů však byl vždy akcentován více než ostatní, ať už se jednalo o monolog romantického rozervance či rytmickou taneční pasáž. Protože ale akcentované výstupy mnohdy trvaly dlouhou dobu a příliš se neměnily, měl divák možnost ocenit i prchavé okamžiky „bočních“ výstupů a reakce ostatních herců byla tedy mnohdy zajímavější než sáhodlouhý atak výstupu hlavního.
Po takovýchto intenzivních pasážích vždy následovalo zklidnění; například filosofování při ohni. V těchto pasážích rozumu, které tvořily protipól k těm až schizofrenním obrazcům, se postava Jánošíka objevovala v méně abstraktních kompozicích. Byly zde položeny důležité otázky, o kterých tento slovenský národní hrdina polemizoval v různých podobách po celé představení: ‚co je právo, a jaké je mé právo na život?‘ Zajímavým prvkem bylo i ztvárnění osamocené ženské postavy v opozici se zpívajícím sborem. Žena mi přišla mnohdy dokonce více alarmující než samotný Jánošík; možná svou všudypřítomností. Od bíle oděné nešťastné nevěsty, až po černě oděnou nešťastnou bábu; stála neustále mezi všemi filosofy, knězi a buřiči, jako lidskost sama.
Celkově inscenace vzbudila rozporuplné emoce. Jejím možným nedostatkem byla pro část diváků nesrozumitelná slovenština, ale spíše i výrazně specifická estetika, která nemusela s úplně každým komunikovat. Příliš složité monology byly dokonce tak dlouhé, že se je mnohdy i samotní herci snažili přerušit. To ovšem značí i o jisté sebereflexi. Tvůrci si náročnost představení uvědomují, ovšem nechávají diváka, aby se jím takzvaně prokousal až do konce, a rozhodnul se, zda ho odmítnout, či si z něj odnést vlastní význam.
- DIVADLO ANDREJA BAGARA NITRA ‒ Jánošík
- Režie: Rastislav Ballek
- Kostýmy: Katarína Holková
- Dramaturgie: Adam Gold
- Scéna: Juraj Gráfel
- Hudba: Marián Lejava
- Hudební nastudování: Eva Pacovská
- Choreografie: Stanislava Vlčeková
- Hrají: Barbora Andrešičová, Branislav Matuščin, Marcel Ochránek, Roman Poláčik, Martin Šalacha, Marián Viskup
- Pěvecký sbor: Katarína Bielická j.h., Andrej Barčák j.h., Peter Antoš j.h., Alžbeta Alakšová j.h., Dominika Ďurčová j.h., Martin Fratrič, Nikola Jankovýchová j.h., Júlia Karová j.h., Andrea Klaučová j.h., Milena Majerová j.h., Danica Matušová j.h., Beáta Mészárosová j.h., Erik Michálek j.h., František Mikuš j.h., Eva Pacovská j.h., Veronika Šebeňová j.h., Miroslav Šufliarsky j.h., Lucia Šutková j.h., Radovan Tomeš j.h., Jozef Zábojník j.h.
Premiéra 28. dubna 2017 v Divadle Andreja Bagara, recenze psána z uvedení dne 15. května 2018 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Facebook Divadelní Flory
