Dojeli jsme zdárně do finiše! Bujará festivalová nálada (obzvláště v nočních hodinách ve festivalovém šapitó na parkánu Jezuitského konviktu) vyvrcholila v sobotu navzdory energetickému úpadku stoprocentních účastníků Divadelní Flory 2018.
Ještě před tím se však v sobotních poobědových hodinách na parkánu sešli herci se zdravotním, primárně mentálním postižením z řad olomouckých spolků. Jako první v šapitó vystoupili klienti Divadla SPOLUpracujeme Olomouc se svou hororovou romancí z lunaparku pod vedením Anežky Škeříkové. Jako další se publiku představilo Divadlo LOPOTA s metaforickým vyprávěním o životě bratří Čapků v režii Jiřího Přivřela. A nakonec se programová sekce „Hrou proti zdi!“ uzavřela představením Perpetuum mobile Divadla Vzhůru nohama. Účinkující, herci, asistenti i diváci se velmi dobře bavili a hercům patří upřímné díky za milou a vtipnou zábavu.
Našlapané odpoledne pokračovalo v prostorách Filmového sálu Jezuitského konviktu. V programu stálo Dialogy s Rabihem Mroué o umění, kritice médií a formátu lecture performance. Přiznám se bez mučení, že do té doby byl pro mě tento pán neznámý. Dialogy vedla Jitka Pavlišová (působící na Katedře divadelních a filmových studií), jež mě taktně poučila o významu této osobnosti. Umně připodobnila tuto návštěvu v Olomouci návštěvě, kterou si v roce 2014 udělal do Olomouce jistý pan Noam Chomsky. Tak asi chápete, o jakou hvězdu světového formátu šlo.
Rabih Mroué se zabývá mísením fikce a reality, své neakademické přednášky koncipuje jako detektivní pátrání po zdánlivě banálních záhadách, jež se postupem času rozrůstají do děsivých teorií. Divákovi poskytuje specifické úhly pohledu a nutí jej prohlubovat si optiku svého vlastního kritického myšlení. Pro příklad jsme měli v neděli odpoledne pak možnost zhlédnout jednu z jeho lekcí nazvanou Písek v očích.
Sobotní večer však zakončila Petra Hůlová se svou Macochou; hrůzostrašnou sondou do života schizofreničky, představované pěti herečkami z HaDivadla v režii Kamily Polívkové. Jedná se o jakési niterné ambivalentní zpovědi pěti charakterů, v nichž je vždy akcentována jiná role ženy ve společnosti. Musím se přiznat, že to, co jsme z jeviště slyšeli, se nám ne vždy líbilo, ale sympatie s postavou/postavami byly také na místě.
Poslední festivalový den se studenti analytického semináře sešli nad kávou v Café na cucky, aby společně s ředitelem festivalu Petrem Nerušilem zhodnotili letošní ročník a zamysleli se nad hlavní programovou sekcí „Proti zdi“. Mimo jiné v diskuzi zaznělo, že letos se v inscenacích překvapivě často objevovala problematika proměny genderu, např. obě postavy tváře festivalu Miloslava Königa měly homosexuální charakter a jak Philokteta, tak věštce Theresia z Antigony, hrály výjimečně ženy. Sama za sebe musím říct, že překvapivě často v debatách zazníval i termín dekonstrukce. Mohli jsme jej zaznamenat v různých podobách; dekonstrukce divadelních principů, dekonstrukce postav a témat či dekonstrukce divadelních formátů i scénografií.
Poslední produkcí festivalu byla inscenace Slovenského národného divadla Antigona prodchnutá politickými i hudebními aktualizacemi v režii Ondreje Spišáka. Na můj vkus tu měla postava Antigony příliš málo prostoru, ale diváctvo bylo uspokojeno a minimálně polovina sálu MDO děkovala hercům vestoje. Ergo pěkné zakončení 22. Divadelní Flory a těšíme se na ročník dvacátý třetí!
FOTO: Facebook Divadelní Flory
