Zpět na výpis článků

Desfourský palác – v intimní zóně

Jak již je u mezinárodního festivalu 4+4 dny v pohybu tradicí, oživili jeho organizátoři některou z opuštěných pražských budov také při příležitosti letošního 23. ročníku. Ten probíhal od 5. do 13. října 2018 a v rámci site specific projektu Místa činu obsadil po radničních domech či loňských karlínských kasárnách Desfourský palác na Florenci, který se stal centrem festivalového dění také roku 2015. Téma projektu znělo Princip neurčitosti a účastnilo se jej na padesát současných umělců. Výstav, instalací i performancí tedy byla k vidění za osm dní festivalu celá řada, některé opakovaně, jiné neopakovatelně. Třemi výraznými díly, na nichž jsem osobně participovala, byla interaktivní videoinstalace Guilty Landscapes, live performance UN:TIT:LED v provedení Jiřího Šimka a hapticko-akustické setkání Tam, kam mě dovedou konečky prstů. Každé z děl bylo svým pojetím a prostředky, jež volilo ke komunikaci s divákem, zcela odlišné, avšak něco je přece jen spojovalo – všechna vstupovala do intimní tělesné zóny návštěvníků/pozorovatelů/účastníků.

Guilty Landscapes čili Provinilé krajiny jsou čtyřdílným cyklem nizozemského tvůrce Driese Verhoevena, z nějž byla na festivalu představena první epizoda s názvem Hangzhou. V uzavřené místnosti pozoruje jediný divák plátno, na kterém je promítán výjev z čínské fabriky doprovázený hlasitým zvukem strojů. Jedna z dělnic po chvíli poodstoupí od stroje a pozorovatel pomalu přichází na to, že kopíruje jeho pohyby. Když divák přistoupí na tuto hru a testuje své možnosti, žena na videu jej nonverbálně vyzve, aby si naproti ní lehnul a natáhne paži s příslibem spojení. Oba „aktéři“ si vzájemně hledí do očí a vzniká mezi nimi intimní atmosféra. Poté se dělnice zvedne a vrátí se mezi ostatní anonymní postavy k výrobnímu procesu.

Dries Verhoeven se odkazuje ke knize S bolestí druhých před očima Susan Sontag o zobrazování násilí a smrti v médiích, jež ho inspirovala k pokusu destabilizovat pozorovatele těchto výjevů a zbavit jej bezpečného odstupu. Z toho důvodu jsem jako účastník této události pociťovala „naši“ vzájemnou přítomnost v konkrétním prostoru i čase a také silnou „živost“ prézentního průběhu akce. Ač se jedná o interaktivní videoinstalaci pracující s virtuálním tělem, využívá a redefinuje koncept intimních performancí jeden na jednoho, jež jsou výsostnou demonstrací principů performativity. Zároveň se však jedná o sebereflexi medií a jejich percepce v obecném kontextu, která ve mne vyvolala paranoidní stavy a nejistotu. Odehrává se to „doopravdy“ a „živě“? Jsem někým sledována či nahrávána?

Performance UN:TIT:LED, jež byla součástí stejnojmenné audiovizuální performativní instalace skupiny T.I.T.S. podle anotace vychází z Heisenbergova principu neurčitosti, který říká, že čím přesněji změříte jednu kvantitu, tím méně je možné znát další, přidruženou. Těmito dvěma kvantitami se měli stát umělci a jejich interakce s publikem. Zároveň bylo deklarovanou ambicí tvůrců dotknout se nejistoty a nepředvídatelnosti života i současné společnosti. Nakolik tyto cíle naplnila Nela H. Kornetová, Lærke Grøntved a Jaro Viňarský netuším, jelikož jsem byla svědkem dvouhodinové performance, jejímž aktérem byl výjimečně Jiří Šimek, známý například svým působením v souboru Ufftenživot.

Zjevným bylo téma nejistého, nepojmenovatelného pohlaví, na což explicitně upozorňovaly dosti stereotypně působící prostředky jako make-up, který na sebe performer v průběhu představení nanášel či jeho „převlek“ v podobě vínového korzetu a dlouhé sukně, již si přišlapával při chůzi na jehlových podpatcích. Naopak velmi zajímavým a neotřelým prvkem byly hry s video lupou, s jejíž pomocí na své téměř nahé mužské tělo v bílých bavlněných kalhotkách promítal obraz těla ženského, které občas zkoumavě i eroticky laskal. Interakce s publikem a ohledávání přítomného okamžiku koexistence pozorovatelů a performera byla druhým z výrazných rysů této performance. Oscilace mezi statusem aktéra a pozorovatele se nejprve odehrávala prostřednictvím promluv – otázek a odpovědí, které si Šimek mírně vynucoval, když přecházel po místnosti přikládaje příchozím k ústům mikrofon. Dále si naši asistenci žádal při vysvlékání či při práci s video lupou a vzácným nebyl ani fyzický kontakt a vzájemné dotýkání, jež někdy proběhlo po vzájemné domluvě, jindy zcela spontánně v rámci pohybové improvizace. Je třeba říci, že Jiří Šimek dokázal vnímat ochotu či bariéru k intimnímu kontaktu ze strany průběžně přicházejících a odcházejících pozorovatelů a po celé dvě hodiny koncentrovaně setrval ve vymezeném mikrosvětě vzájemného setkání.

Toto důvěrné setkání bylo středobodem galerijního projektu původem libanonské umělkyně Tanii El Khoury Tam, kam mě dovedou konečky prstů. Skrze oblíbený formát jeden na jednoho se „divák“ a „performer“ setkávají skrze otvor ve zdi pouze prostřednictvím dotyku a příběhu poslouchaného ze sluchátek. Na paži mi Basel Zaraa, palestinský uprchlík narozený v Sýrii, kreslí uprchlický příběh své sestry a symbolicky snímá otisky z konečků mých prstů. Intimní setkání probouzí empatii i zvědavost, ale vede také k meditativnímu zastavení. Ovšem fakt, že se návštěvníci u onoho otvoru ve stěně střídali jako „na běžícím pásu“, vyvolával dojem, že pro umělce naše setkání nic neznamenalo, byla jsem jen jedním z „mnoha“ a po skončení povinné procedury jsem se cítila s nezájmem „odhozena“. Jedná se o produkční realitu, které rozumím, avšak jejím vstupem do našeho intimního setkání se jeho kvalita narušila.

Na popsaných událostech a také na dílech a opomenutých projektech jako Fenomenologické recepty či Montovna, lze vysledovat pluralitu současných přístupů k umění, umělcům i pozorovatelům. Festival a zejména jeho expozice v Desfourském paláci tuto různorodost velmi zdařile, koncepčně, a přitom přirozeně demonstruje.


  • DRIES VERHOEVENProvinilé krajiny
  • Koncept: Dries Verhoeven
  • Produkce: Studio Dries Verhoeven

Psáno z uvedení 6. října 2018 v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

  • T.I.T.S.UN:TIT:LED
  • Koncept: Nela H. Kornetová & T.I.T.S
  • Performer: Jiří Šimek
  • Video design: Jan Hajdelak Husták
  • Zvukový design: Bjorn & Kristin Honsson

Psáno z uvedení 12. října 2018 v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

  • TANIA EL KHOURY – Tam, kam mě dovedou konečky prstů
  • Performer: Basel Zaraa

Psáno z uvedení 12. října 2018 v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

FOTO: Facebook 4+4 dny v pohybu a archiv Driese Verhoevena