Zpět na výpis článků

Co se stalo s Magdou? Historka o sv. Magdě v divadle Komorní scéna Aréna

Nemám velký výstřih? A není to moc? Tyto otázky si pokládá hodně žen předtím, než se vydají večer někam do společnosti, aby nebyly terčem pohledů mužů, kteří by si mohli jejich vyzývavé oblečení mylně vyložit. S tématikou násilí na ženách nás konfrontuje i Komorní scéna Aréna v jejich nové inscenaci Historka o sv. Magdě v režii Tomáše Loužného, která je parafrází staročeského dramatu Hra veselé Magdaleny vyprávějícím o napravené nevěstce, která vede ze začátku rozverný život s muži, ale nakonec se obrací k pokání. Inscenace německé autorky Johanny Kaptein je zároveň předposledním uvedeným titulem divadla za sezónu 2023/2024 a na repertoáru je od března tohoto roku.

Magda je obyčejná žena. Není nijak vyzývavá. Je tichá, nenápadná, ráda si dá v kavárně kávu a dort. Ovšem když si vyslechneme celý její příběh, který nakonec vyústil ve vraždu, budeme šokováni. Jako mnoho žen v naší společnosti se i Magda musí vyrovnat se surovostí mužů. Divák ať se proto nenechá názvem zmást. Sice ona „svatá“ v názvu, v nás může evokovat, že uvidíme příběh z historie o nějaké světici a mučednici, avšak opak je pravdou a toto drama je velice aktuální. Jak je nám během představení neustále připomínáno. Magda je „svatá“ proto, že tento její přídomek je odvozený od názvu vesnice, ve které žije a která se jmenuje „Sv“. Ale s tím vším, co si musela od mužů nechat líbit, bychom ji za svatou prohlásit mohli. Nicméně spáchala vraždu, což se jednoduše omluvit nedá. Možná proto, že neměla na výběr? Před námi se tak odehrává příběh ženy, která se musela vyrovnávat s násilím a snášet oplzlosti ostatních mužů, od příjezdu do vesnice, přes její svatbu, následné znásilnění jejím tchánem ve svatební den, až po zavraždění jejího muže.

Příběh je vyprávěn neobvyklou formou. Konkrétně čtyřmi herečkami, které zde nevyprávějí jen Magdin příběh, ale zároveň hrají i ostatní postavy z jejího okolí a vše  doplňují komentováním z vlastního úhlu pohledu. Herečky Michaela Bajgarová, Anna Čonková, Tereza Cisovská a Renáta Klemensová se na první pohled liší věkem i vzhledem. Na jevišti tedy vidíme ženy mladé i ženy zralé, což je utvářeno i kostýmy. Zatímco mladší herečky mají na sobě ležérní oblečení, ženy „starší“ mají na sobě elegantnější oblečení v podobě kostýmků. Tímto výběrem obsazení s věkovým rozdílem se zdůrazňuje skutečnost, že s násilím se setkává každá žena – mladá i starší. Avšak s tím rozdílem, že starší ženy se s tím (podle jejich smířených postojů v inscenaci a neupozorňováním na to) už naučily žít a jsou ochotné mužskou agresi omlouvat a snášet. Vždyť i na tchýni od Magdy, která se objeví v jedné scéně, můžeme pozorovat, že vedle svého muže je výrazně submisivní a má hrůzu i z toho, aby maso, které peče k obědu, nebylo vysušené. Herečky se ve vyprávění střídají a každá tak předkládá i svůj vlastní pohled na Magdu. Jedny ji odsuzují, druhé chápou. Žádná se však o tomto příběhu nechce začít bavit, což symbolizuje scéna, kdy na začátku herečky bouchají lžičkou do šálku na kávu a nervózně v něm míchají, aby se vyhnuly nechtěné a nepříjemné konverzaci. Po celou dobu představení zároveň dokládají své vyprávění inscenováním scén z Magdina života, kdy se stylizují nejen do ní, ale i do mužů, kteří ji obklopují.

Na herečkách je ale vidět, že i když můžou Magdu odsuzovat sebevíc, každá má také své vlastní tajemství a trauma spojené s násilím na ženách. To bylo patrné například u Renáty Klemensové, která měla na sobě ke konci inscenace modřiny po celém těle, nebo Terezy Cisovské, která měla chodidla od krve. Dostat se do Magdiny situace se zdá být bohužel snadné a ne vždy dokáže žena páchané násilí před světem skrýt.  Metaforické vyobrazení skutečnosti, že každá žena si vlastně nese svůj kříž, lze najít ve scéně, kdy Čonková přichází na jeviště s velkým křížem, na kterém je ukřižovaný Ježíš Kristus. Násilí je v této inscenaci pojato jako něco, za co si ženy vlastně můžou samy. Ať už byly znásilněné nebo ne, (jak vyplývá z replik hereček), ženy si o to říkají už jen tím, co si na sebe oblékají. A když se žena brání, tak si může sama za to, že je potrestána.

Na jevišti je s herečkami po celou dobu i baletka ve cvičebních úboru v podání Julie Svitičové. Zprvu nemusí být jasné, proč na jevišti je, jelikož rozvíjí jakousi vlastní, druhou dějovou linku. Celou dobu je potichu, začíná rozehříváním se, později si bere i baletní špičky a hereček si po většinu představení nevšímá. Občas jen do děje přispěje tak, že pro herečky představuje Magdu, když se do ní v rámci stylizace do mužů strefují oplzlými komentáři a slintají, nebo také dupáním baletních špiček udává rytmus symbolizující nějaký zvuk, který k vyprávění hereček pasuje. V inscenaci je jakousi metaforou, jelikož balet si většina lidí spojuje s křehkostí, nevinností a ženstvím. Představuje tak křehkost ženy, která je na jevišti jakýmsi protipólem mužské agrese. Ke konci představení se ale čím dál více stylizuje do Magdy. Svým tancem jako by zobrazovala rozpoložení Magdy – například když se točí v kruhu a následně padá, když je herečkami oblékána do svatebních šatů a snaží se z nich vymanit, nebo když visí ve vzduchu a je tak odevzdána svému osudu. Po spáchané vraždě je ale baletka opět uvolněná a klidná. O jejím vítězství nad nepřízní osudu nás přesvědčuje i závěrečná píseň „Middle Finger“ od Bohnes, ve které se zpívá, že dotyčný už dál nechce být otrokem ve vězení partnera a že na vše kašle a odchází. Dotváří to tak dojem, že Magda je konečně osvobozena.

Křehkost ženství v nás evokuje i scénografie inscenace, která je zde představena v podobě baletního sálu. Na zadní stěně je vedle dveří po celém obvodu velké, dlouhé zrcadlo, u něj tyč a na zemi růžová podlaha. Na stropě jsou pak dlouhá závěsná bodová světla, která osvětlují buď celé jeviště, nebo jen jednu herečku, která zrovna vypráví, a umocňují tak její vyprávění. I když se většina děje odehrávala na předním plánu jeviště v baletním sále, tvůrci využili také prostor za dveřmi baletního sálu a nahoře na forbíně, kde herečky mluvili do mikrofonu nejen o Magdě, ale nastínily také problematiku, čemu všemu musí ženy čelit a na co všechno musí myslet, když se chtějí jít bavit mezi lidi – například že si nemají brát velký výstřih a měly by jet domů před půlnocí. Výraznou součástí inscenace se stal i hák, za který byl zaháknut závěs, který se v polovině představení spustil a herečky do něj baletku nasunuly. Závěs se pak s baletkou zvedl a my jsme viděli nehybnou, svěšenou baletku visící uprostřed jeviště, dokud se hák znovu nespustil dolů. My tak pozorovali „Magdu“ oblečenou ve svatebních šatech, jak se smířila se svým osudem a rozhodla se vdát – jako by její život ani nebyl v jejích rukou.

I když se v inscenaci občas objevila nějaká komická scéna nebo vtip spojený především s genderovou nerovností, smích v této inscenaci nebyl na místě. Většinou šlo o hořkou ironii, která byla divákovi předkládána buď formou vtipu, nebo metaforicky. Na první dobrou mohla znít vtipně, ale když si divák uvědomil, že výpovědi hereček o páchání násilí na ženách jsou pravdivé a stále aktuální, smích je přešel. Inscenátoři si zřejmě uvědomili, že pohled společnosti na problematiku násilí páchaného na ženách se stále nijak zásadně nezměnil, což se odrazilo i na samotném rozmístění hereček na jevišti na začátku a na konci představení. Zatímco ještě před začátkem představení byla každá z hereček v jiném koutě jeviště, na konci představení byly na stejných pozicích. Inscenační tým tím chtěl pravděpodobně odkázat na soudržnost žen i přes jejich rozdílné pohledy na danou problematiku a také zdůraznit, že toto téma páchání násilí na ženách je stále aktuální. Zároveň ukazují, že se o tomto tématu nechce nikdo bavit (viz scéna s lžičkami). Ani představení neskončí jasně. Sice víme, že se Magda vymanila ze svého vězení, ale nevíme, jestli a jak bude za vraždu pykat. V divákovi tak představení zanechá otázku: co se stalo s Magdou?

Autorka je absolventkou bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA – Historka o sv. Magdě
  • Autorka: Johanna Kaptein
  • Režie a úprava textu: Tomáš Loužný
  • Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
  • Výprava: Ján Tereba
  • Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
  • Inspice: Barbora Fílová
  • Text sleduje: Kamila Holaňová
  • Hrají: Michaela Bajgarová, Anna Čonková, Tereza Cisovská a Renáta Klemensová, Julie Svítičová

Premiéra 16. března 2024, psáno z reprízy 25. dubna 2024.

FOTO: Komorní scéna Aréna