Mít sám sebe až na druhém místě… rozdat se pro všechny okolo… nasávat problémy druhých, zatímco se vlastní starosti tiše hromadí… nenajít si ani chvilku pro sebe… pro své myšlenky… své emoce.
O tom vypráví inscenace Chvilky, která vznikla podle stejnojmenného filmu z roku 2018 režisérky Beaty Parkanové, jež ji nyní uvedla také jako divadelní inscenaci v Moravském divadle Olomouc. Příběh sleduje mladou ženu Anežku, která se snaží pomáhat celé své rodině, vyhýbá se konfliktům a usiluje o to, aby byla se všemi zadobře, ale přitom zapomíná sama na sebe.
Prostý příběh, hluboké emoce
Dějová linie příběhu není nikterak složitá, neboť pojednává o situacích, které jsou pro nás všechny vlastně
známé a běžné. Není potřeba složité zápletky, když jde o každodenní momenty, které tvoří náš život – babička, která si s černým humorem plánuje, jak chce být pohřbena, máma, která se stále ptá, jestli nechceme jogurt, nebo otec, který si neodpustí poznámky o tom, že dlouho spíme. Tyto situace se možná zdají banální, ale jsou to právě tyto drobnosti, které často formují naše vztahy a emoce.
Vedle těchto běžných výjevů se však v inscenaci objevují i těžší témata. Život s psychicky nemocnou matkou, která vyžaduje trpělivost, nebo složité milostné vztahy, kde jsme místo partnerky vytvářející teplo domova jen pouhou milenkou. Takové situace nejsou jen drobnými nepříjemnostmi, ale mohou se postupně v životě člověka stát zdrojem trvalého napětí a vnitřního neklidu. Tyto každodenní osobní problémy se pak začínají kupit a vytvářejí tíhu, která nás může pomalu ničit. Právě to se stane hlavní postavě příběhu Anežce, která se musí rozhodnout, zda tady bude jen a jen pro své blízké, anebo bude myslet i sama na sebe.
Inscenace je složena z obrazů, které představují Anežčiny vztahy s rodinou a partnery, a tímto způsobem odhaluje různé aspekty jejího života. Jednotlivé scény nejsou propojeny lineární dějem, ale společně skládají komplexní portrét hlavní hrdinky, která se snaží najít rovnováhu mezi vlastními potřebami a potřebami druhých.
Divadlo není film
Jak udělat z filmového díla divadelní inscenaci? Režisérka Beata Parkanová, zdá se, při adaptaci Chvilek zamýšlela zůstat věrná své původní filmové předloze, jak jen to jde. Film samotný je natočen velmi realisticky, v pomalém tempu a s důrazem na obyčejnost každodenních situací a emocí. Jeho klidná atmosféra je tvořena dlouhými, vizuálně nevýraznými záběry, které nechávají vyniknout jemné nuance mezilidských vztahů, jako například když hlavní postava navštíví svou matku, která trpí depresí, a snaží se s ní navázat kontakt. Dialog mezi nimi je minimální, ale skrze nesmělé pohledy, milá gesta jako jemné doteky a ticho film ukazuje hluboké napětí mezi oběma postavami. A přesně v takovém duchu se nese i divadelní zpracování.
Scéna je minimalistická, nenachází se zde mnoho rekvizit ani komplikované kulisy. Hlavní dějová linka se vždy odehrává na malém pódiu umístěném uprostřed jeviště. Původní filmové scény, kde Anežka například se svým otcem kácí stromy v lese nebo momenty z nemocnice s babičkou, jsou na jevišti převedeny do symbolických výjevů. Divadlo nemá k dispozici stejné možnosti jako film, aby mohlo například vytvořit nebo do děje zakomponovat reálné lokace, ale jeho síla spočívá naopak v metaforickém a náznakovém vyjádření. Tak je například scéna, kdy jde Anežka se svým otcem pokácet strom, na jevišti vyjádřena jednoduchými, avšak účinnými scénickými prostředky: Herci stojí v imaginárním lese, poté se společně podívají směrem k místu, kde si divák představí stojící strom. Místo samotného kácení herci pouze pohledem sledují, kam imaginární strom pomalu dopadá.
Inscenace se spíše než na jevištní akci zaměřuje na emocionální sílu příběhu a vnitřní drama postav. Dění na jevišti není postaveno na složité zápletce nebo dějových zvratech, stejně tak zde nenajdeme příliš mnoho „akce“ ve smyslu prokomponovaných pohybových situací. Jde o konverzační drama, jehož hlavní síla spočívá v dialozích, které se většinou odehrávají zpravidla bez pohybu, vsedě nebo ve stoje uprostřed centrálního jeviště, případně na židlích po okrajích. V civilně vedených monolozích a dialozích je důraz kladen nikoli na konkrétní prožívané situace, ale na vztahy mezi postavami a na jejich osobní, vnitřní pocity.
Čím zaujmout, aby divák neměl pocit, že se na scéně nic neděje?
Aby tedy inscenace neztratila dynamiku, využívá režisérka výrazný scénografický prvek – mohutné bílé závěsy, které se spouští kolem centrálního pódia vždy na začátku nové scény. Na tyto závěsy jsou promítány obrazy tváří jednotlivých postav, což nejen vytváří silný vizuální dojem, ale také symbolizuje vrstvení problémů a emocí, které Anežku obklopují. S každou novou postavou, která vstupuje do jejího života, se spouští nový závěs a s ním přichází i nové emocionální zahlcení, protože každá postava s sebou nese své vlastní problémy, které se postupně stávají Anežčinou zátěží. Tento scénografický prvek tak zdůrazňuje, že je hlavní postava postupně obklopována tlaky z různých stran, které se na její psychiku vrství, až zcela pohltí její osobní prostor. To, co ještě umocňuje dojem tlaku na hlavní postavu, je použití kamery, které je dalším odkazem na filmový pretext inscenace. Kamera totiž detailně zachycuje tváře a emoce herců, což divákovi umožňuje lépe se vcítit do postav a jejich vnitřních bojů. Zároveň poukazuje na to, jak intenzivní a do určité míry ochromující jsou tyto tlaky na Anežku, ať už jde o neustálou nutnost pomoci matce, emociální nátlak ze strany babičky nebo nevyřešené milostné vztahy. Tento prvek přináší do divadelního prostoru intimitu, která je jinak typická spíše pro filmové médium.
Výrazným prvkem inscenace je také práce se scénickým objektem, konkrétně se židlemi. Každá postava má svou vlastní židli, kterou přináší na scénu při svém prvním příchodu a která ji po celou dobu symbolicky doprovází. Židle jsou přítomny i mimo hlavní děj ‒ herci na nich sedí (zády do středu) kolem centrálního pódia, když jejich postava zrovna neúčinkuje, a zůstávají tak na jevišti po celou dobu představení. Vždy, když se děj zaměří na konkrétní postavu, její židle se otočí směrem do středu jeviště, zatímco ostatní zůstávají různě rozmístěné po jevišti zády ke středu. Tento detail nejen dodává jinak poměrně statické inscenaci na situačnosti, ale také podporuje dojem, že každá postava je neustále přítomna v životě hlavní hrdinky, ať už přímo nebo nepřímo.
Anežčina tendence přebírat na sebe problémy druhých je také podtržena pomocí kostýmů. Hlavní postava je totiž vždy sladěna, aspoň částečně, s kostýmem postavy, se kterou právě interaguje: například když je na návštěvě u své matky, má na sobě světle fialovou pletenou vestu a její mamka má ve stejné barvě pletený svetr.
V jednoduchosti je krása
Parkanová tak ve výsledku vytvořila inscenaci, která se i přes svou zdánlivou jednoduchost, jak příběhu, tak scény, dotýká hlubokých témat. Ukazuje, že často není potřeba mnoho rekvizit, mohutných kulis nebo velkolepých efektů, aby divadlo odvyprávělo silný příběh. Stačí několik pečlivě vybraných scénických prvků, jako jsou závěsy, symbolické pohyby se židlemi a kamera, která zachycuje emoce postav zblízka v jejich syrovosti. A právě tato jednoduchost dává inscenaci Chvilky její sílu. Divák nemusí být přesycen scénickou akcí. Stačí vidět, jak se s každým dalším závěsem, který se spustí, prostor kolem Anežky stává těsnějším, a pochopíme její vnitřní svět… a možná i ten svůj… a zjistíme, že třeba potřebujeme jen chvilku pro sebe a své vlastní emoce.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC – Chvilky
- Režie: Beata Parkanová
- Dramaturgie: Vladislav Kracík
- Scéna: Pavol Andraško
- Kostýmy: Josefína Bakošová
- Hudba: Kryštof Blabla
- Projekce: Gasper Snuderl
- Hrají: Natálie Tichánková, Naděžda Chroboková-Tomicová, Romana Julinová, Jaroslav Krejčí, Tomáš Krejčí, Jan Ťoupalík, Vladimíra Včelná
Premiéra 2. května 2025, psáno z premiéry.
FOTO: Andrea Simperová
