Jak velkou bolest musí člověk prožívat, aby se rozhodl sáhnout na život vlastních dětí? Médea je matka. Médea je Iásonova bývalá partnerka. Médea je cizinka pobývající v Řecku. Médea je především žena, která z lásky k muži obětovala mnohé… a z bolesti nad jeho odchodem nakonec úplně vše. Zrada někdy vyvolá silnější reakci než touha. Na jevišti ostravského Divadla Antonína Dvořáka se nyní problematická hrdinka Eurípidovy tragédie představuje v novém překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce, který vznikl přímo na zakázku činohry Národního divadla moravskoslezského.
Ostravské inscenaci dominuje scéna Petra Vítka, využívající plně hloubku jevištního prostoru – tragédie je situovaná do hotelové chodby, jejíž rozlehlost zdůrazňuje odcizení mezi postavami. Kdo ví, co všechno se skrývá za jednotlivými dveřmi… Přiznaná inspirace Kubrickovým filmem Osvícení propůjčuje inscenaci symbolickou rovinu: Cesta na konec chodby se může zdát dlouhá, stejně jako cesta na dno Médeiny duše, na kterou se diváci společně s protagonistkou vydávají. Cílem tvůrčího týmu není ospravedlnění jejího chování, ale poskytnutí náhledu na spletité myšlenky, které ji nakonec dovedly k oněm nezvratným a těžko pochopitelným činům. Pro Iásona opustila svou rodnou Kolchidu a kvůli jeho nevěře nyní přichází také o „náhradní“ řecký domov, k jehož dobrovolnému opuštění se nesníží (alespoň ne bez patřičné odezvy). Médea je tudíž odsouzena k prozatímnímu setrvání v hotelu, který se stává přestupní stanicí v jejím životě, dokud nedojde ke zlomu ve vnímání nastalých vztahových okolností. Jak se ale odsud vydat dál, když ji žal přiměl stagnovat?
Aktuální psychický rozklad Médey se odráží i v tristním stavu hotelu. Strop se částečně propadl a zatéká sem
– ne náhodou zrovna v momentě, kdy se na scéně ve zrezivělé vaně objevuje Iáson a jeho nevěsta Glauké, původci Médeina duševního zranění. Ačkoliv jsou na hotelové chodbě umístěny nápisy „exit“, bezvýchodná situace si z Médeiny perspektivy žádá jediného východiska. Médea od počátku prohlašuje, že nemá důvod žít. Vyhnanství by pro ni a děti nebylo plnohodnotným životem, a proto dospěje k rozhodnutí, kterým zasadí poslední ránu i sobě samé. Pokud její přetrvávající utrpení vyvolávalo podobnou vnitřní škodu jako proudy vody na hotelových stěnách, pak to znamená, že nakonec odmítne čekat, která další část její duše se zbortí příště, a raději se rozhodne radikálně strhnout veškeré pozůstatky svého dosavadního života sama. Vztah s Iásonem je nenávratně zničen, zbaví se tedy veškerých stop jejich někdejší lásky – i když to znamená usmrcení vlastních dětí. Ještě předtím však své syny vyšle se svatebními dary jako nevědomé posly zkázy za Glauké a jejím otcem Kreontem.
Médeu nejprve poznáváme v pyžamu, ve kterém působí bezbranně a zničeně. Její kostýmní vývoj na sebe nenechá dlouho čekat, zůstává se ovšem u barvy smutku. Jakmile má Médea jednat s mužskými postavami, převléká se do vyzývavějšího oděvu, který jí má snad dopomoci k manipulaci – krále Kreonta (František Strnad) přesvědčuje, aby ji nevyháněl ze země, a s Aigeem (David Viktora) naopak smlouvá ohledně záložního plánu – nabídky případného útočiště. A pak je tady Iáson…
Eurípidova tragédie poskytuje bezesporu největší herecké příležitosti představitelům Médey a Iásona. Petra Kocmanová v roli Médey ovládá celý prostor, její zoufalství je všudypřítomné a nelze mu utéci. Tiché šílenství vycházející z bolesti je patrné zejména v již zmíněné scéně, během které jsme svědky nového vztahu mezi Iásonem a Glauké. Kocmanová v danou chvíli neustále přechází z jednoho konce jeviště na druhý, pronásledovaná hněvem a dávno uvězněná ve své hlavě. Vzbuzuje soucit i hrůzu. Celá ostravská inscenace je vystavěna na jejím hereckém výkonu, který je však natolik intenzivní, že jí představitel Iásona Robert Finta stěží stačí, a to zvlášť při slovních přestřelkách. Jeho Iáson nedokáže v kontrastu k Médeině auře působit ambiciózně, ani vzbuzovat respekt. Smířlivě se jí snaží vysvětlit motivaci své nevěry. Přece to nemyslel zle, zajistil jejich synům lepší budoucnost! Jak naivně to celé zní, prozradil na zhlédnuté repríze už jen smích ženské části publika. Až v závěrečné scéně, kdy Iáson naplno propadá beznaději z vlastních ztrát, získává Finta příležitost naplno předvést veškeré polohy svého hereckého rejstříku. Zmítá sebou po jevišti a procítěné směřuje své výčitky na apatickou Médeu. Nakonec v agonii ulehne na matracích, kde uprostřed svého transu naplněného křivdou připomíná umučence. Iáson předem tušil, čeho je Médea schopná. Z lásky k němu kdysi zabila i vlastního bratra. Působila pro něj utrpení – proč by jeho samotného mělo minout?
Důležitou součástí ostravského nastudování je chór, který na sebe bere podobu pokojských. Černá jako nosná barva jejich oděvů může upomínat na smutek aktuální i budoucí – nejen Médein, ale také všech, jejichž životy jsou a budou zasaženy jejími činy. Pokojské jsou svědkyněmi Médeina duševního vývoje a pouze jedinkrát vysloví přímý nesouhlas s jejím plánem. Při obsazování rolí obrátili tvůrci pozornost i mimo činoherní soubor, a tak herečky Marii Logojdovou a Sabinu Muchovou doplňují operní pěvkyně Ivana Ambrúsová, Veronika Andrašková a Lucie Hubená. Pěvecké party jsou zpestřeny úseky zpívanými v několika jazycích, kromě češtiny v inscenaci zazní také řečtina nebo gruzínština. Upomíná se tak na cizinecký původ Médey, která v mytologickém podání pochází z oblasti dnešní Gruzie. Kocmanová se pěvecky připojí k chóru během gruzínské skladby, a pokud chór plní pouze pozorovatelskou funkci, v níž nijak nezasahuje do děje, pak právě tento krok prozrazuje, že se Médea nachází ve stavu, kdy už není cesty zpět, a sama se stává pouhou pozorovatelkou činů pramenících z něčeho, co dávno přesahuje i ji. Přesto by bylo vhodnější, kdyby texty zůstaly pro diváky srozumitelné po celou dobu (zvlášť když je k dispozici nový český překlad hry).
Namísto Kubrickových přízraků-dvojčat se v hotelové chodbě nahodile zjevují synové Médey a Iásona. Jedná se svým způsobem o jakousi předzvěst toho, že jejich duše zde, podobně jako u filmových dvojčat, uvíznou navěky. A aby odkazů na Osvícení nebylo málo, chlapci se později prohání bezvýchodným hotelovým labyrintem na tříkolkách, které jsou darem od Iásona. Častokrát je jim v patách chůva (Alena Sasínová-Polarczyk), v jejímž pohledu je obsažen veškerý děs, s nímž předvídá blížící se tragédii. Společně s chórem pokojských je všudypřítomným plíživým stínem Médeiných zamýšlených činů. Představitelka Glauké, Julie Svitičová, je tanečnicí, čehož je náležitě využito při estetickém ztvárnění jejího skonu. Médea pošle Glauké zlaté dary napuštěné jedem, proto byly pro Svitičovou zvoleny blyštivé šaty pošité zrcátky, které při jejích tanečních pohybech oslepují zlatavými odlesky. V centru pozornosti je tak alespoň pro jednou postava, která dala veškeré dění původně do pohybu.
Ostravská inscenace Médey prokazuje nadčasovost Eurípidova textu, ve kterém je stále co odkrývat. Lidské emoce jsou zkrátka aktuální téma v jakékoliv době. Pochopit nitro hrdinky, která se odhodlala k tak meznímu činu, může být složité, díky překladu Matyáše Havrdy a Petra Borkovce je nyní alespoň divákům předáváno v co nejsrozumitelnější formě zbavené archaismů a přehnaného patosu předchozích českých verzí. Rozhodnutí hrát bez přestávky se v tomto případě zdá být správnou volbou, o to bezútěšnějšího zážitku se publiku po 90 minutách sledování této tragédie dostává. Zřejmě málokdo z diváků po jejím skončení opustí sál bez vnitřního pohnutí.
Autorka je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ (DIVADLO ANTONÍNA DVOŘÁKA) – Médea
- Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec
- Režie: Jakub Šmíd
- Dramaturgie: Norbert Závodský
- Scéna: Petr Vítek
- Kostýmy: Martin Chocholoušek
- Hudba: David Hlaváč
- Korepetice: Vlastimil Ondruška
- Hrají: Petra Kocmanová, Robert Finta, Alena Sasínová-Polarczyk, František Strnad, David Viktora, Ivana Ambrúsová, Veronika Andrašková, Lucie Hubená, Marie Logojdová, Sabina Muchová, Julie Svitičová, Jan Pražák, Filip Škandera
Premiéra 27. dubna 2024, psáno z reprízy 24. května 2024.
