Inscenace Zpátky ve hře (původně uváděna pod názvem Už je tady zas) olomouckého Divadla Tramtarie v režii Alexandera Minajeva působí na první pohled pouze jako černá komedie bez pointy, avšak její závěr při bližším pohledu dokazuje opak. Absurdní příběh o tom, co by se stalo, kdyby Hitler v roce 1945 nezemřel, ale zázračně se teleportoval do 21. století, mohou diváci znát z knižní předlohy Už je tady zas od Timura Vermese z roku 2012 či ze stejnojmenné filmové adaptace z roku 2015 od režiséra Davida Wnendta. Olomoucká divadelní inscenace se na rozdíl od knižní i filmové verze soustředí především na dějovou linku Hitlera jakožto komika v televizním studiu, avšak stejně jako u ostatních zpracování spoléhá i tato verze na znalost základních faktografických informací o životě Adolfa Hitlera a událostí kolem druhé světové války, ze kterých se posléze vytvářejí humorné situace.
Narážky na Hitlerův opětovně vzrůstající politický vliv jsou v ději zakomponovány ve slovních odkazech na zprávy ze současných televizních a internetových médií, v nichž Hitler figuruje, a zároveň se odráží ve vyvíjejících se vztazích s dalšími postavami z televizního studia, když tyto postavy nachází v Hitlerově chování zalíbení a stávají se jeho fanoušky a podporovateli a zároveň i nic netušícími následovníky. Hitlerova existence mimo prostředí televizního studia je divákovi zprostředkována několika projekcemi na plátně – v jedné z dotáček se například Hitler za zvuků Smetanovy Vltavy prochází po olomouckém Horním náměstí a fotí se s kolemjdoucími. V dalších případech se jedná o projekci krátkého sestřihu archivního? filmu z kabaretu, na kterou navazuje jakési zpívané kabaretní intermezzo, které už hrají herci na jevišti a postava Hitlera je přitom pozoruje. Tato kabaretní intermezza mi jakožto divákovi nedávala přílišný smysl a byla spíše rušivá. Dala by se možná interpretovat jako Hitlerovy snové sekvence a jeho touha vrátit se zpátky v čase, avšak jejich dramaturgický záměr nemohu kvůli nedostatku indicií od inscenátorů s jistotou stanovit.
Nejvýraznější herecké výkony podali ve svých rolích Miroslav Černý jako Adolf Hitler a Dominika Hrazdílková
coby naivní asistentka Jaruš. Miroslav Černý si výborně osvojil Hitlerovu typickou gestikulaci, mimiku i hlasový projev, které byly nejvíce patrné v delších monologických pasážích a výstižně odrážely Hitlerovu nechvalně známou fanatičnost. Největším překvapením večera byla ale Dominika Hrazdílková v roli asistentky, která se díky své naivitě a bezmyšlenkovitému následování Hitlerovy ideologie stala nejkomičtější postavou celého představení. Postupně se vyvíjející vztah mezi Hitlerem a Jaruš také nejvíce odrážel potenciální nebezpečí vlivu extrémistického smýšlení na snadno ovlivnitelné jedince a do jisté míry poukazoval i na to, jak snadné je zmanipulovat lidi a obrazně jim vymýt mozek. Scéna se v průběhu představení nijak zásadně neměnila, a přestože byla spíše minimalistická (s velkým kancelářským psacím stolem a židlí na vyvýšené platformě jako nejvýraznějším prvkem), tým inscenátorů dokázal s pomocí světelných změn vytvořit iluzi rozděleného prostoru různých místností televizního studia či s použitím světelného rámu na kolečkách i zajímavou iluzi okna.
Jelikož jsem až do zhlédnutí představení nebyla seznámena s dějem knižní ani filmové verze příběhu, po celou dobu jsem si musela klást otázku, jaký zlom může v ději nastat a jaká bude celková pointa hry. Do konce prvního dějství se inscenace nejvíce jevila jako komický příběh bez pointy. Pokud bychom se však na celé představení podívali úhlem pohledu někoho, kdo zažil utrpení druhé světové války a Hitlerovy vlády, nic komického bychom v něm nenašli. Tento úhel pohledu začne být patrný a je na něj apelováno ke konci druhého dějství, kdy se i postavy ve hře dozví, že mají co dočinění se skutečným Hitlerem, a dojde jim, co jeho zpopularizováním na televizních obrazovkách a internetu vlastně udělali. Právě zde začíná být divák konfrontován s filosofickými otázkami kolektivní viny a neviny, jakou moc má společnost v demokratických volbách a podobně.
Pokud divák od tohoto představení očekává, že si od smíchu natrhne bránici, doporučila bych mu spíše jít na jiné představení. I když je inscenace Zpátky ve hře inzerovaná jako provokativní komedie, přiznám se, že v konečném důsledku pro mě nebyla ani tak provokativní a komediální jako spíše k zamýšlení, ať už nad lidským oportunismem, ideologiemi či nepoučitelností lidstva. „Bez svého lidu je vůdce ničím“ a „každá doba potřebuje svého Hitlera.“ Při takových replikách člověka až zamrazí, když si uvědomí, že se ještě před chvíli Hitlerovým vtipům smál a že historie by se přece jen vlastně docela snadno mohla opakovat s nějakým jiným „Hitlerem,“ podobně jako se to skoro mimoděk stane zde na jevišti. Divadlo může být zrcadlem společnosti, ale i skvělým edukačním nástrojem, a pokud je zapotřebí komedie k tomu, aby se lidstvo jednou provždy poučilo a neopakovalo chyby z vlastní historie, pak tato inscenace nabízí zajímavé podněty k úvahám nad dnešním světem, naší společností i svědomím každého z nás.
Autorka je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO TRAMTARIE – Zpátky ve hře
- Textová předloha: Timur Vermes
- Režie: Alexander Minajev
- Dramaturgie: Vladislav Kracík
- Scénograf: Julie Ema Růžičková
- Kostýmy: Kateřina Höferová
- Choreografie: Eliška Hlavsová
- Hudba: Zdeněk Král
- Rekvizity: Romana Vopičková
- Soundesign, zvuk, projekce: Jonáš Meixner
- Light design, světla: Daniel Bodlák
- Výroba: Jakub Žejdlík
- Hrají: Petra Konev Čiháková, Dominika Hrazdílková, Barbora Šebestíková, Miroslav Černý, Martin Dědoch j.h., František Herz
Premiéra 23. října 2023, psáno z reprízy 25. ledna 2024.
FOTO: Divadlo Tramtarie
