Zpět na výpis článků

Break, Broke, Broken,…  

Předposledním představením 21. Divadelní Flory se stala taneční inscenace Rise Up spadající do dramaturgické linie Pestré Nizozemsko. Z původních dvou představení bylo, z důvodu dopravních komplikací, prezentováno dílo nizozemského choreografa brazilského původu Guilherma Miotto pouze v neděli 21. května. Sám Miotto, jenž se na Divadelní Floře představil již v roce 2009 v tanečním duetu T. †BERNADETTE, letos zavítal do Olomouce pouze jako autor choreografie, kterou vytvořil pro světově úspěšného tanečníka breakdance Menna van Gorpa.

Taneční styl inscenace se nachází mimo nám známou a důvěrnou půdu současného tance a pohybového divadla. Odlišná estetika i dynamika pohybu, jimiž breakdance disponuje, podněcuje aktivnější vnímání diváků. To ještě podporovaly civilní vstupy, kdy se tanečník prostě posadí, napije a odpočívá, což pozorovatele z bezmyšlenkového sledování díla vytrhovalo.  Vazby a kroky se často několikrát opakovaly, celá choreografie byla útržkovitá a působila neutěšeně, jako by se tanečník neustále lámal a pokoušel se vzdorovat gravitaci, která nad ním znovu a znovu vítězí. Nutno dodat, že jednotlivé prvky pohybující se na hranici fyzických možností, vypadaly v podání Menna van Gorpa samozřejmě, provedené „jen tak mimochodem“ jako prostředek pro celkové vyznění díla, pádů a povstání.

Inscenace neobvykle pracuje se světelným designem, zejména s využitím svítících objektů, které jsou součástí scénografie. Na začátku představení stál performer na malé šikmé ploše, skrze kterou prozařovalo červené světlo, v tu chvíli jediné osvětlení jeviště. Počáteční část choreografie byla pomalá a táhlá, až do chvíle, kdy se Menno van Gorp vzpřímil s nohama pevně na zemi a jeviště se rozsvítilo, ač stále pouze tlumeně, a s ním i několik malých žárovek visících ze stropu sálu. V pravé části jevištního prostoru se na černém baletizolu nacházel světlý čtvercový výřez, do něhož se tanečník přesunul. V tomto čtverci, nasvíceném bílým světlem se odehrával největší boj mezi jeho tělem a zemskou přitažlivostí. Své končetiny ohýbal v nepřirozených pozicích snaže se odplazit z označeného místa, ke kterému byl však stále přitahován. Když se mohl opět volněji pohybovat po prostoru, přesunula se naše pozornost k velké svítilně diamantového tvaru, jež začala zářit a vytvářela na podlaze sálu zajímavé obrazce. Po chvíli se osmistěn pomalu otevíral až do podoby zavěšeného slunce. Všechny žárovky zhasly a tanečník se zmítal už jen pod tímto zvláštním tělesem.

Akce a uvolnění, země a nebe, světlo a tma. Polaritní vnímání inscenace podporoval i bílý kostým tanečníka, tvořící vůči tmavé scénografii jasnou opozici. Hudební složka sestávala zejména ze zvuků, ruchů a šumů, které doplňovalo tanečníkovo rytmické dopadání na podlahu. To se v mnoha částech inscenace stalo dokonce svébytným zvukovým doprovodem, kdy v naprostém tichu rezonovaly performerovy pravidelné kroky, doteky, rotce a pády.

Jediné, co bych dílu vytkla, je jeho přílišná délka. Nehledě na to, že zatančit takto fyzicky náročné, téměř hodinové, sólo je velmi obtížné a Menno van Gorp tím získává můj další hluboký obdiv, začaly se jednotlivé pohybové vzorce příliš opakovat a musím přiznat, že jsem chvílemi ztrácela pozornost. Výsostně profesionální a neobvyklý taneční výkon si však můj zájem vždy znovu a snadno získal, což dokazuje, že úspěch inscenace je postaven spíše na interpretační než choreograficko-dramaturgické složce.


Korzo producties & Dans Brabant – Rise Up. Choreografie: Guilherme Miotto. Scéna: Peter Missotten. Dramaturgie: Jack Gallagher. Hudba: Justin Wiggan. Kostýmy: Jookje Zweedijk. Účinkuje: Menno van Gorp.

Premiéra 30. ledna 2015. Psáno z reprízy 21. května 2017 v rámci 21. ročníku festivalu Divadelní Flora v Olomouci.

FOTO: archiv Divadelní Flory