Zpět na výpis článků

Bratislavská konference v kostce

Slovenský Divadelní ústav a Vysoká škola múzických umění v Bratislavě letos ve dnech 3. a 4. listopadu svolala do Bratislavy mezinárodní odborné kolokvium na téma Česká a slovenská vzájomnoť v profesionálním divadle po roku 1993. Iniciátorem setkání byl doktorand Karol Mišovic a ředitelka Divadelního ústavu Vladislava Fekete. Účastníci měli možnost vyslechnout teatrologické příspěvky odborníků z obou zemí.bratislavka_konference_1

Na úvod konference zaznělo pár slov o spojení divadelní tradice české a slovenské strany. Z mého pohledu se až příliš poukazovalo na vedoucí pozici českého divadelnictví. Ostatně, na toto téma se několikrát narazilo i v průběhu konference. Debatovalo se třeba o působení slovenských herců na českých jevištích, kteří jsou nepochopitelně tlačeni k užívání češtiny. Poukázalo se na problém, zda by slovenština působila na jevišti více či méně rušivěji než lámaná čeština se slovenským přízvukem.

O tom, že česko-slovenské divadelní vztahy jsou úzce propojené odjakživa, nemůže být pochyb. Slovenské národné divadlo cestovalo do Prahy už od roku 1926. Zejména loutkové divadlo zaznamenalo několik významných kreativních dvojic. Například to byl tvůrčí tandem Karel Brožek s Annou Cigánkovou, který svou tvorbou významně rozvinul moderní principy loutkového divadla. Referující Lenka Dzadíková informovala posluchače o současné tvorbě českého scénografa Marka Zákosteleckého, jenž právě působí jako režisér ve slovenské činohře.

Cenným příspěvkem byl pro mě nový pohled na slovenského herce Martina Hubu a jeho osobitý přístup k režijnímu vedení českých herců. Podle referentky Ľubici Krénové přináší Huba do české herecké školy více psychologického herectví. Češi podle ní často sklouzávají k deklamačnímu herectví, přistupují k roli spíše racionálně a teprve potom dodávají emoce. Martin Huba nekategorizuje české a slovenské herectví, spíše herecké ročníky na školách, např. Oxany Smilkové.bratislavska_konference_2

Dalším slovenským umělcem přinášejícím na česká jeviště vlastní přístupy je Martin Čičvák. Referát byl zaměřen především na jeho jevištně obrazové myšlení a silnou sugestivní scénografii. V dalších příspěvcích zazněla i jména jako Peter Gábor, Ľubomír Vajdička nebo Vladimír Srnisko. Profesorka z olomoucké univerzity Tatjana Lazorčáková přispěla do debaty pohledem na slovenské režiséry na Moravě a ve Slezsku. Vzpomněla na významné inscenace Mariána Pecka i Rastislava Balleka.

Také bych zmínila příspěvek divadelní kritičky Jitky Šotkovské, která se zabývala různými úhly pohledu na dnes již kanonický divadelní text Maryšu. Předmětem jejího zájmu byla inscenace Lukáše Brutovského v HaDivadle, označená Divadelními novinami za inscenaci roku 2014. Brutovského nový přístup tkvěl podle ní především v odfolklorizovaném čtení a v ponoukání diváka k vlastnímu dointerpretovávání. Zásadní tezí celého příspěvku tedy bylo, že slovenští inscenátoři mají zkrátka nadhled a neinscenují Maryšu jako rodinné stříbro, ale přinášejí na text nové pohledy.

Zajímavým příspěvkem konference byl společný projekt Martina Bernátka a Tatiany Brederové, kteří natočili neformální videorozhovory s umělci. Ti odpovídali na různé otázky týkající se především národní identity a potřeby se vymezovat, nebo jestli rok 1993 vnímají jako přetržení vazeb mezi oběma národy, či naopak jako navázání na několikaletou tradici. Vyústěním ankety bylo podle iniciátorů zrušit rámec dvou blízkých kultur. Také zaznělo, že vzhledem k samotným příspěvkům lze považovat samotné téma konference za více jak dvacet let mrtvé. Umělci by měli vnímat trh jako společný oběma národům, závislý na jedné identitě, kde se se jazyk stává univerzálním prostředkem.

Foto: V. Helbichová