Jak si představujete blahobytí? Co je pro vás blaho? Blahobyt totiž není jen materiální dostatek, ale především stav vnitřní spokojenosti. Skutečné naplnění přichází ze vztahů, smysluplné činnosti a vnitřního klidu. Ale co když… i když žijeme ve světě, kde máme všeho dost, máme kde spát a bydlet, se v našem vlastním světě stane něco, co nás z blahobytu vytrhne, a my se pak cítíme na pokraji svých sil a zápasíme s vlastním bytím? Přesně tímto se zabývá inscenace BLAHObytí režiséra Tomáše Loužného, která byla uvedena 14. března v olomouckém Divadle na cucky.
Co nás spojuje?
V inscenaci figurují tři herci, tedy i tři příběhy, jež jsou vzájemně propojeny. Všechny tři postavy trápí sice něco jiného, ale týká se to jejich osobních životů, což jim pak znemožňuje běžné fungování. Společné mají to, že je sužují pocity méněcennosti, nejistoty a strachu.
Příběh začíná tam, kde následně i končí – na dřevěném prkně, které znázorňuje most. Vidíme na něm tři
osoby, které se zde náhodně setkaly. Stojí tam v noci, prší na ně a pod sebou mají jen hlubokou tmu. Balancují na tenké hraně (života) ‒ nebo si tímto naopak vytvářejí nadhled? Postupně se s jejich osobními příběhy seznamujeme a zjišťujeme, co je dohnalo až sem.
První je nám představen příběh Marie (Táňa Malíková), která bojuje s problémy v práci. Přestože se snaží, pracuje pilně a poctivě, chová se mile ke kolegům, nic z toho nestačí a její kolegyně se nad ní povyšuje a šikanuje ji. Zrovna na své narozeniny ještě kvůli ní dostane výpověď, protože její šéf potřebuje redukovat náklady. Ztráta zaměstnání v ní probudí pocit méněcennosti. Marie se cítí bezmocná a ztracená, dlouho doufala, že její snaha a lidský přístup v práci stačí, ale místo uznání se setkává jen s opovržením. Myslí si, že selhala, že není dost dobrá, že udělala něco špatně a tíha nespravedlnosti jí dusí. Najednou je na vše sama a ještě k tomu bez práce.
V druhém příběhu se ocitáme v ložnici mladého páru. Hlavní postavou je Petr (Matěj Šumbera), který se ve vztahu zmítá v nejistotě. Pro svou přítelkyni nachystal překvapení. Připravil jí večeři k jejich výročí a zjevně ji chtěl požádat o ruku. Jenže ona nemá nálada a nechápe jeho snahu – a když ji pochopí, snaží se ze situace uniknout, co jí síly stačí. Její chladná reakce v něm probudí pochybnosti. Nejen o sobě, ale i o jejich vztahu. Do hlavy si vezme myšlenku o partnerčině nevěře, začne pochybovat o své mužnosti a vytvářet si nepotvrzené scénáře. Aby svou dívku získal zpět, začne se měnit, vztekat, přizpůsobovat, až postupně přestává být sám sebou.
Poslední příběh je o úzkosti a paralýze z přehlcení informacemi. O tom, jak mohou globální problémy člověka pohltit natolik, že není schopen normálně fungovat. Jak při každé činnosti máme tendenci myslet na to, jaký dopad má na svět okolo nás. Člověk je neustále obklopován informacemi o detailech klimatické změny, globálního znečištění nebo vymírání druhů, a jelikož se snaží být správný člověk, chce se k planetě chovat ohleduplně. Jenže když pak přemýšlí nad vším jen negativně, nemůže si jít uvařit ani kávu, protože ví že „k výrobě jednoho šálku kávy je potřeba až 140 litrů vody…“,jak zoufale deklamuje ve svém domku po babičce, ve kterém se chce o všechno zodpovědně starat, vyčtená moudra postava Rózy (Andrea Uhlík Berecková).
Na konci se všechny tři postavy opět setkávají na mostě. Ocitáme se znova tam, kde na začátku, jen teď už známe jejich příběhy. Každý z nich si ve svém osobním životě něco řeší nebo prožívá, ačkoli se jinak mají dobře. Uvědomují si, že i když žijí v materiálním blahobytu, nemusí zároveň prožívat ten vnitřní. Přesto to neznamená, že by měl jejich příběh skončit skokem do tmy. Protože právě to, co je možná spojuje, je naděje v lepší zítřky. A hlavně zjišťují, že v tom nejsou nikdy sami.
Síť jako jistota i nejistota
V celé inscenaci se pracuje převážně jen se třemi dřevěnými ohrádkami, které v sobě mají připevněnou červenou síť. Dvě z nich jsou menší a slouží jako podpěra dlouhého dřevěného prkna, což pak dohromady vytváří již zmiňovaný most. Největší dominantou je však velká ohrádka se sítí, se kterou také herci nejvíce pracují.
V prvním příběhu slouží jako metafora nekonečné snahy, nekonečného úsilí hlavní postavy, které může být mařeno ostatními kolegy. Malíková s touto sítí pracuje tak, že se ji snaží připevnit na ohrádku, ale její kolegyně ji z háčků obratem neustále vyvlíká. Tím se snaha postavy, se kterou je v tomto momentu velmi snadné se identifikovat, cyklí a stává se zbytečná ‒ a my začneme spolu s ní pociťovat onu méněcennost a zbytečnost, když nejsme na svém místě a chybí nám ocenění druhých.
V druhém i třetím příběhu síť slouží jako postel, avšak právě to, že je znázorněna sítí, poukazuje na nejistotu, kterou Petr ve vztahu se svou partnerkou zažívá. Síť nás může udržet nebo zachránit, jako je tomu například u cirkusových akrobatů, ale rovněž není tak pevná jako třeba beton – má díry, je vratká a může se s námi kdykoli přetrhnout. Její pevnost závisí na vláknech, ze kterých je utkán i náš malý svět – na vztazích, jistotách, zdravém myšlení, snech. Někdy drží pevně, jindy se pod tíhou okolností trhá.
Práce, vztahy a klimatické krize. Už zase?
Problémy v práci, nejistoty ve vztahu, přemýšlení nad klimatickou krizí – to jsou přesně ty témata, které se v inscenacích nejen Divadla na cucky často opakují. Jejich časté zobrazování může vést k pocitu, že už nemají divákovi, co nového nabídnout a stává se z nich dokonce svým způsobem klišé. Když bychom zůstali jen u Divadla na cucky, to podobná témata řeší například v inscenaci Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg, jež se zabývá klimatickou krizi a postojem jednotlivce k této problematice. Dalším příkladem může být inscenace Pravidla úklidu, která se zaměřuje na vykořisťování práce ukrajinských žen v České republice a další typy strukturální nespravedlnosti v české společnosti.
BLAHObytí se však snaží zdůraznit, že žádný problém není banální. I když se může zdát, že to, co zobrazuje, jsou běžné starosti, se kterými se potýká každý, pro někoho můžou představovat tíhu, která mu znemožňuje plnohodnotný život. Cílem proto není opakovat známá, pro někoho již ohraná témata, ale povzbudit naši empatii a poukázat na to, že žádný problém není všední nebo zanedbatelný. Musíme si uvědomit, že tady na to všechno nejsme sami a kdykoli se o tom můžeme s někým pobavit. Protože ať už je náš problém jakkoliv velký či malý, je v nás a ovlivňuje naše samotné bytí i blaho.
Inscenace proto mimo jiné v programu poskytuje kontakt na Linku bezpečí a Linku první psychické pomoci – „Necítíte se dobře? Nemusíte být na to sami. Pro všechny, kdo potřebují o svých problémech mluvit, je tady Linka bezpečí, která je určena pro děti a studenty do 26 let, či Linka první psychické pomoci“ – protože člověk na své problémy nemusí být sám.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO NA CUCKY – BLAHObytí
- Režie: Tomáš Loužný
- Výprava: Erika Majdišová
- Dramaturgie: Lenka Dombrovská
- Text: Tomáš Loužný a kol.
- Hudba: Matěj Šumbera
- Hrají: Andrea Uhlík Berecková, Matěj Šumbera, Táňa Malíková
Psáno z premiéry 14. března 2025 v Divadle na cucky.
FOTO: Ľuboš Kotlár
