Nominovaná inscenace Anna Franková na Cenu Dosky za rok 2017 za inscenaci a režii a za nejlepší ženský herecký výkon si jistě zaslouží pozornost nejen slovenského, ale i českého publika. Je dobrá zpráva, že některé olomoucké scény usilují o hostování tak významných divadelních počinů a nenechají se vtáhnout do komerčního kola zábavných konverzaček jako v jiných divadlech.
Autor dramatizace deníkových záznamů třináctileté židovské dívky, která se za druhé světové války s rodinou schovávala v tajném příbytku, je zároveň i režisér inscenace Šimon Spišák. Společně s dramaturgyní Veronikou Gabčíkovou vytvořili něco, čemu já říkám matení mládeže. A pokud se přítomné středoškolské publikum převážně směje, není to podle mě dobré znamení. Se záměrem, že se tento koncept vyhne teatrální sentimentalitě, provedli inscenátoři v Anniných záznamech významné škrty. V Novém divadle z Nitry tak vznikla nepřesná sonda do převážně laskavého a infantilního období dívčí puberty namísto dokumentace nelehkých životních osudů za časů války. Jistěže se Anna v deníku rozepisuje o tradičních problémech mladé dívky s vysokou mírou dětské naivity a provází nás svými dívčími sny, vyčleňovat ale tyto zápisky z historického rámce, pro který se deník stal tak cenným zdrojem informací, pak působí příliš uhlazeně.
Přijímám odlehčený začátek s epizodní scénkou ve školní třídě pro vykreslení Annina ukecaného naivního charakteru, kde se ukotvil modus celé inscenace na bázi monologického vyprávění se silným diváckým kontaktem, aby byla nastolena ona deníková důvěrnost a bezprostřednost. Odmyslím-li jednoho herce Ivana Martinku představujícího všechny zbylé postavy, byla tato inscenace veskrze monodramatem pro Lucii Korenou v roli Anny s mírným loutkovým nádechem, neboť většina postav byla zastoupena kostýmem pověšeným na ramínku jako v rodinné skříni. A to pravděpodobně z důvodu posílení dojmu osamocené dívčí duše, nebo mohlo jít také o pokus jednoduše vyřešit snahu o komorní inscenaci, kde ale figuruje mnoho epizodních postav. Pokud se však přeneseme z komicky vypadající postavy s nevzhlednou ženskou parukou například do role seriózního otce příliš rychle, může se vyskytnout nezřetelný přechod stírající okraje postav a ty si pak nesou dozvuky těch předchozích a ubírají situacím na vážnosti.
Scénografie Karla Czecha navíc podporuje onen pubertální koncept inscenace dívčími pyžamovými závěsy. Třešničkou na přeslazeném dortu mi pak bylo věcné předčítání závěrečných titulků o osudech židovské rodiny v koncentračním táboře, jako by se inscenátoři snažili přece jen splnit Anninu skutečnou realitu, ve které musela žít. Za mě se ale jednalo o chabý pokus, jak vybruslit z nešťastně uchopené adaptace. V zásadě nejsem proti řemeslnému zpracování inscenace, jen nesouhlasím s inscenačním přístupem k předloze.
- NOVÉ DIVADLO NITRA ‒ Anna Franková
- Předloha: Deník Anny Frankové
- Koncept: Šimon Spišák, Veronika Gabčíková
- Dramatizace: Šimon Spišák
- Dramaturgie: Veronika Gabčíková
- Scéna, kostýmy a loutky: Karel Czech
- Režie: Šimon Spišák
- Účinkovali: Lucia Korená, Ivan Martinka
Premiéra dne 19. listopadu 2016 v Dome Matice Slovenskej v Nitre na Dolnočermánskej ulici č. 1, recenze psána z reprízy 25. 10. 2017 v Divadle hudby Olomouc.
FOTO: Collavino
