Adam Vacula je od března posilou pražského Divadla pod Palmovkou, kde se objevuje v inscenacích Faust v režii Jana Klaty a Bezruký Frantík – nové inscenaci Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče. Kromě divadla se však věnuje také natáčení pro zejména zahraniční produkce. Jaká byla jeho cesta k divadlu, aklimatizace v Divadle pod Palmovkou či jaké je hraní v cizích jazycích?
Vaše cesta k divadlu nebyla přímočará. Vystudoval jste prvně Pražskou vysokou školu psychosociálních studií…
Pamatuju si, že ještě ve třeťáku na SPŠ jsem byl poměrně začtený do knížek Viktora Frankla, které mě tak nějak navedly k sepsání „vědecké“ práce v soutěži SOČ, kterou jste pak musela obhájit před veřejnou porotou. Já tehdy soutěžil v oboru psychologie, sociologie a problematika volného času. Práce se jmenovala Vnímání pocitů naplnění smyslu života a syndromu vyhoření u středoškolské mládeže (smích). Jelikož jsem se, jak asi tušíte, na střední dost nudil, rozhodl jsem se k tomuto experimentu jen tak – z hecu. Zjistil jsem však naprosto „alarmující“ výsledky, a to, že většina studentů SPŠ zažívá příznaky syndromu „burn-out“. Ta práce měla vlastně úspěch, ale spíše jsem si uvědomil, že bych tímto směrem rád pokračoval, a proto obor sociální práce se zaměřením na aplikovanou psychoterapii. Na celém tom studiu byl asi nejzajímavější psychoterapeutický výcvik. Smyslem tohoto pravidelného komunitního setkávání byla v podstatě schopnost reflexe života, a to pod vedením psychoterapeutů a psychiatrů. V každém semestru jsme pak absolvovali praxi v rozsahu 100 hodin. Ta pracoviště se měnila podle toho, s jakou cílovou skupinou si kdo chtěl vyzkoušet spolupráci. Já nejvíc času pobýval v terapeutických komunitách v Magdaléně a v Sejřku.
Kdy se zájem otočil k divadlu?
Asi v posledním ročníku, kdy jsem se na škole náhodou zúčastnil workshopu dialogického jednání. Forma tohoto „hledání“ v prostoru za přítomnosti diváků mě natolik zaujala, že jsem na hodiny dialogického jednání k prof. Vyskočilovi začal docházet externě. Tam jsem asi po dobu jednoho roku hledal své vnitřní partnery (smích). Možná za účelem většího sebepoznání, možná za účelem sebepřijetí a spojení jistých protikladů ve mně. Takže kdo ví, můj „přístup k herectví“ se dost možná zrodil někde tam.
Na DAMU jste posléze začal studovat na Katedře činoherního divadla. U koho jste byl v ročníku u koho?
U Evy Salzmannové, Tomáše Pavelky a Tomáše Töpfera. Náš ročníkový vedoucí byl Dan Hrbek.
To jsou zrovna pedagogové, kteří jsou každý spojeni s jiným typem divadla.
Což bylo právě super, protože jsme měli možnost se od každého naučit něco trochu jiného. Například doc. Eva Salzmannová má tu schopnost vyprovokovat vás k co největší autentičnosti, abyste to, co zrovna na jevišti děláte, dělal co nejvíc za sebe – jinými slovy, abyste přestal hrát a začal jednat.
Kromě divadla se věnujete také filmovému herectví. Propojujete možnosti obou médií, nebo každé vnímáte zvlášť?
Pro mě jsou to dva úplně jiné organismy. Mám pocit, že v divadle je způsob hledání postavy a způsob vyprávění příběhu proces mnohem kontinuálnější, a tím pádem přirozený. Na druhou stranu je náročnější, co se řemeslnosti týče. Já osobně měl zatím možnost hrát dvě větší postavy v zahraničních filmech a hlavní rozdíl vnímám v domácí přípravě. Před kamerou, alespoň pro mě, je to v jistém smyslu snadnější styl hraní, protože se prostě nemusíte tolik snažit tu informaci předat, spíše dovolíte kameře, aby sama přišla za vámi.
Takže si nepřenášíte z jednoho do druhého?
Možná podvědomě ano, ale vnímám je jako dost jiné světy.
Hned po DAMU jste začal hrát v Divadle Spektákl…
Spektákl založil už během školy kamarád a náš kmenový režisér Jan Holec. Jedna z prvních inscenací byla Maryšo! Evo! Dom!, zároveň naše společná klauzura na DAMU. My jsme ji pak jen trochu přemodelovali a začali ji hrát ve Studiu Švandova divadla, kde ji hrajeme doteď.
To bylo roku 2015 a ještě toho roku jste s ní vyjeli na festival do Bosny a Hercegoviny. Jak se tohle podařilo?
To všechno Honza a jeho podnikavých duch! Jednoduše, představení se natočilo a záznam se poslal na různé divadelní festivaly, no a ve finále byla inscenace vybrána do programu mezinárodního festivalu Kestenburg v Bosně a Hercegovině.
Ve Spektáklu jste dělal pouze Maryšo! Evo! Dom!, jste ale spojen s více scénami, třeba se začátky Indigo Company. První stálé angažmá je ale až teď v Divadle pod Palmovkou.
Ještě rychle před nástupem na DAMU se mi podařilo nazkoušet hlavní roli Billa v komedii Dokonalá Svatba, kterou režíroval Lumír Olšovský. Vzpomínám, že jsem si tím ukrojil dost velký krajíc chleba, ale ve finále to byla ohromná zkušenost. Po nástupu do školy jsem hostoval ve Švandově divadle v inscenacích Krakatit (D. Hrbek) a Popeláři (D. Gombár). Ve 2. ročníku pak v Divadle na Vinohradech v Caligulovi (M. Čičvák).
Říkal jste, že jste hrál při DAMU, to už je povolené?
Upřímně, já se moc neptal. Taky jsem se ale pak musel svým hereckým pedagogům zpovídat a vysvětlovat, proč chybím na hereckých hodinách už v 1. ročníku. Dostal jsem tehdy nabídku velké role ve filmu Die Himmelsleiter, kterou jsem bez váhání přijal. Pak jsem se to snažil všemožnými způsoby lepit dohromady a ve finále jsem stál na hranici vyloučení.
Jaký byl po DAMU střet s velkými scénami, jako jsou třeba Vinohrady, Nová scéna Národního divadla či Palmovka?
No, vzhledem k tomu, v jakých prostorách jsme na DAMU zkoušeli, byla a pořád je pro mě určitá komornost přirozenější. Na Vinohradech si pamatuju, že jsem v začátcích dost bojoval se srozumitelností a naplněním celého toho prostoru. Divadlo pod Palmovkou je tak akorát, ten střed mě baví. Hlavně se tam člověk tolik neunaví (smích).
První inscenací v Divadle pod Palmovkou byl Faust. Jak jste se srovnával s inscenačním přístupem režiséra Jana Klaty?
Proces zkoušení a hledání byl tady úplně jiný, než s jakým jsem se v divadle dosud setkal. Vlastně to byla taková moje první zkušenost s „fyzickým divadlem“. Zkoušení nebylo totiž pouze o Janu Klatovi, ale šlo ruku v ruce s jeho dvorním choreografem Maćkem Prusakem. Společně jsme třeba hledali, jak na dvou stránkách textu dokážeme vytvořit obraz šťastné rodiny a zároveň její pád – a to vyjádřit pohybově. Goethe se řešil až druhotně.
To, co mě na té inscenaci zaujalo, byly scény chórů, které byly přesně načasované. Postavy z chóru vystupují, zase se do něj vracejí a přitom neztrácejí svou individualitu. Jak se to zkoušelo?
I když jsme při zkoušení chórů vždy nevěděli, co je to, co by mělo vzniknout, vedl nás Jan Klata po takových kolejích, které byly na hraně všech bizárů. No a takové hledání, které jde radikálně proti smyslu takového textu, je vždy zábavné. Každý se pak snažil na zkoušku přijít s co největší divností a vznikly tak, myslím, dost „Lynchovské“ obrazy.
S Faustem jste objeli také dva festivaly – Divadelní Floru Olomouc a Divadelní svět Brno. Lišilo se nějak festivalové publikum od toho pražského?
Jak v Moravském, tak v Mahenově divadle byli diváci skvělí! Šli s námi od začátku do konce. Vlastně ani tolik lidí v průběhu představení neodešlo, což vždycky u Fausta cením (smích).
Kromě divadla se věnujete také filmovému herectví. A to výrazně pro zahraniční produkce.
Ano, dostal jsem párkrát příležitost zahrát si v angličtině a v němčině. Někdy mám dokonce pocit, že se za ten cizí jazyk můžu víc schovat, že je to další vrstva postavy – jsem to míň já, a to mě baví. Navíc je to vždycky výzva a čest být součástí tak velkého projektu, jako byl letos například projekt pro Netflix Freud, kdy máte možnost spolupracovat s někým jako je Marvin Kren. Jeho TV series 4 Blocks, které v Německu vyhrálo před rokem několik cen včetně Golden Camera, je, jak nedávno tweetoval Ricky Gervais, „fucking masterpiece“. Každému tuhle „arabskou gangsterku“ vřele doporučuju!
Funguje to vrstvení prožívané u angličtiny stejně i u dalších jazyků?
V angličtině se cítím nejjistěji. Na němčině a francouzštině ještě pracuju.
Proč zrovna němčina a francouzština?
Francouzština, protože je mi foneticky nejblíž. V osmnácti jsem odjel pracovat do Francie a ten jazyk mi přirostl k srdci. Německy se učím čistě proto, že na castingu sem tam chtějí, abych uměl víc než jen „Ich besorge das Bier.“
A co divadlo v cizím jazyce?
Před několika lety jsem v rámci Prague Playhouse Acting Studia začal zkoušet The Glass Menagerie (Skleněný zvěřinec) v režii Steva Josephsona, ale z jistých důvodů jsem titul nedozkoušel. Vtipné je, že jsem se s touto hrou pak v budoucnu setkal ještě dvakrát, u nás a na Slovensku.
Před týdnem proběhla v Divadle pod Palmovkou předpremiéra Bezrukého Frantíka, což je autorský projekt Tomáše Dianišky a Igora Orozoviče na základě skutečných událostí…
A podle mého velmi inspirativní příběh – o člověku, který se narodil bez rukou, ale naučil se psát, malovat, psát na stroji, šít nebo řídit auto nohama. František Filip, o kterém je příběh, jehož je slavné motto: „Chci, a proto umím“, procestoval půlku světa a stal se úspěšným podnikatelem. Pro mě to byla vlastně taková „double premiéra“, jelikož jsem ve studiu Palmoff ještě nehrál. Musím říct, že to bylo jedno z nejpohodovějších zkoušení vůbec, s lidmi se tam potkáváte na stejné úrovni, tvoříte všechno spolu a prostor pro ego je tam minimální. Taková divadelní oáza.
Bezruký Frantík je dosti černá komedie.
To je ale tou Tomášovou funky poetikou, kde se objevují holt i temnější tóny. Myslím, že se nám to ale povedlo vybalancovat.
V inscenaci máte několik rolí…
No a máte třeba devět vteřin na to, abyste slezl z jeviště, hodil na sebe frak, nasadil si brýle, přilepil knírek a učesal se na Vlastíka Buriana, takže někdy dost fofr. Ale energii, kterou tam vytváříme, nám diváci bezprostředně posílají zpátky, což je super, když se podaří.
Takže Vás na tom baví ta komunikace s divákem?
To napojení se s lidmi na to téma. To, jakým způsobem s námi zatím po ty dvě předpremiéry komunikovali, bylo úžasný. Mezi námi není fyzicky skoro žádná hranice. Hrajeme metr od publika, což má jisté kouzlo.
Premiéra bude až na konci září, co budete dělat do té doby přes léto?
Zítra odjíždím na Moravu za rodinou a zvířectvem. V červenci máme s kamarádem naplánovaný surf v jižní Francii, kam si mimo jiné s sebou beru dvě hry – Dona Juana a Rok na vsi, které mám v nové sezóně přebírat. V srpnu mě čeká natáčení série Shadowplay. Je to televizní thriller v německo-kanadské koprodukci v hlavní roli s Taylorem Kitschem.
Abychom skončili divadelně – co byla taková největší divadelní výzva?
Na konci minulé sezóny mě oslovil Martin Čičvák, režisér inscenace Skleněný zvěřinec v Divadle Aréna v Bratislavě, jestli bych na poslední chvíli nezaskočil za zraněného Tomáše Maštalíra. Tou dobou jsem totiž hrál v Divadle Bez zábradlí, v té samé Williamsově hře tu samou postavu Jima. Nikdy předtím jsem záskok nedělal, ale tu postavu a hru jsem znal poměrně dobře, tak jsem si myslel, že půl práce je hotovo. Tu jejich verzi jsem si ze záznamu nasledoval asi tisíckrát, a tak nějak věřil, že se to s jednou záskokovou zkoušku usadí. Záskok ve finále klapnul, ale to, co se mi místy odehrávalo na jevišti v hlavě, byla čistá schizofrenie dvou postav ze dvou totálně odlišných interpretací. Ustát to byla na divadle asi zatím největší výzva.
FOTO: archiv Švandova divadla, archiv Divadla pod Palmovkou, archiv Divadla Bez zábradlí, archiv Divadla na Vinohradech, archiv Adama Vaculy
