Ač nerad, Král Oidipús na jevišti Národního divadla v Praze prodělává po pětadvaceti letech znovu svou osudem a věštbami nalajnovanou tragédii. Za „režijního diktátu“ Jana Friče, který se tentokráte přesunul se svou na klasiku zaměřenou linku (Faust, Misantrop) ze Stavovského divadla pod nápis „Národ sobě“, se diváctvo stalo svědkem (slovy Iokasty – Jany Strykové) „forenzního sváru“, a to za přispění dramaturgie Niny Jacques a Ilony Smejkalové. Život Oidipa je zde srovnáván s předem odsouzeným Kristem. Oba předurčeni již v lůně matky k neodvratitelným událostem. Oba nakonec lidstvem pasováni na mučedníky.
Předehra uvádí Oidipa Pavla Baťka symptomatickým kostýmem do role představitele církve, náměstka Kristova. Jeho „děti“ trpí morovou ránou, a tak se vladař vydává na pouť za poznáním, z jakého důvodu je k národu Osud tak přísný. Nad hlavami herců se houpá obří kadidelnice, jež připomíná svou hrozivou velikostí spíše hrozbu Damoklova meče, které nelze uniknout.
V těchto nelehkých podmínkách se počíná králova cesta po stopách vlastní minulosti. Převlečen do baloňáku se proměňuje rázem v sympatického televizního detektiva, jenž je znám především svým mistrným darem vbrzku odhalit vraha. Až by se mohlo zdát, že i on je obdařen věšteckými schopnostmi. Divák je ostatně i v této kauze již od pradávna obeznámen, kdo je vrahem krále Láia. Čitelná interpretace je zanesena rozjitřujícími přidruženými metaforami a velkorozměrnými scénograficko-režijními gesty. Ať už je to zmiňovaná kadidelnice, gigantická tiskárna, z níž se tiskne obraz vraždy (samozřejmě v ponejvíce případnou chvíli, kdy se poslední pochyby rozplynou), nebo ženy oblečené ve žlutých hábitech s kněžským pásem a „zamaskované“ záměrně neslušivým a nepadnoucím vousem. Výrazná úloha je režijně přičítána i stylově ambivalentní hudbě Jakuba Kudláče, v níž se mísí patetická vážnost varhan s až přehnaně popularizujícími rapovými čísly, což má bezesporu vytvářet kontrast minulosti a současnosti a zároveň upozorňovat na jejich rozdíly a neslučitelnost.
Aby toho nebylo málo – zorientovat se v textu pomáhá divákovi jeho vykladač a tlumočník Petr Vančura, do jehož úst byly vloženy vysvětlivky. Ty až se směšně akademickou přesností ozřejmují významy slov. Jejich úkolem je například rozmělňovat rozpor v těžko uchopitelné archaické formulaci, jindy zase přinášet jiné úhly pohledu ostatních postav – ku příkladu věštce Teiresiáse (Jana Preissová), kde je dekodér formou nápovědce vskutku na místě. Sledujeme jeho marné pokusy o vymanění se z předurčeného osudu, kdy i on musí vypovídat věštbu se sebezapřením a se svou nápovědou je tak na ostří nože. Místy bylo cítit, že je toto všechno svým zcizovacím efektem spíše na obtíž. Přestože byly tyto vsuvky míněny jako ironická nadsázka a jednalo se vesměs o příjemné oživení dobře známé tragédie, postupem času se hromadily, nabourávaly tak temporytmus detektivního pátrání a odváděly pozornost. V případě Oidipa zkrátka neměly tyto mnohé „důkazy“ jasné opodstatnění.
Dopadení vraha u Friče neznamená odsouzení a odchod do ústraní, ale pomyslné postoupení na vyšší úroveň existence, kdy za postupného odhalování neonového zatmění měsíce Oidipus vylézá do jeho zářivého středu, aby schoulen jako dítě v matčině lůně spočinul v jeho bezpečí na znamení, že jeho útrapy jsou snad u konce.
Bezesporu je na Fričově inscenaci co analyzovat a nad čím se zamýšlet. Nejsem si však jistá, jestli toho nebylo přehršel. Ani v tomto textu se mi, zdá se, nezadařilo všechny metafory a jeho užité prostředky skloubit do sebe tak, aby vytvářely jasnou forenzní skládačku tohoto jinak nad slunce jasného antického případu. Je však jisté, že Fričovy vize jsou divácky náročné a vnímatel jim musí jít naproti s otevřenou a střízlivou hlavou. Já se o to příště ráda opět pokusím.
- NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA – Král Oidipús
- Autor: Sofoklés
- Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec
- Úprava textu: Nina Jacques, Ilona Smejkalová, Jan Frič
- Režie: Jan Frič
- Dramaturgie: Nina Jacques, Ilona Smejkalová
- Scéna: Dragan Stojčevski
- Hudba: Jakub Kudláč
- Kostýmy: Kateřina Štefková
- Světelný design: Tomáš Morávek
- Choreografie: Marek Zelinka
- Kapela: David Herzig, Jakub Šindler, Lukáš Mutňanský, Petr Hanák, Jakub Kudláč, Jiřina Dvořáková
- Účinkují: Pavel Batěk, Jana Stryková, Igor Orozovič, David Prachař, Jana Preissová, Alena Štréblová, Taťjana Medvecká, Lucie Polišenská, Martina Preissová, Filip Kaňkovský, Petr Vančura, Václav Marhold, Jiří Pěkný, Mikuláš Čížek
Premiéra 5. prosince 2019 v Národním divadle Praha, psáno z reprízy 22. února 2020.
FOTO: Patrik Borecký
