Lehce kontroverzní večerní premiéru Schreie und Flüstern uvedla ve spolupráci s festivalem Divadelní Flora umělecká skupina Fritz Cavallo München. Multimediální podívaná vznikala přímo na půdě olomoucké univerzity jako aluze k filmovému textu Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky. Netradičně nakombinované divadelní i nedivadelní texty prezentované metodou live cinema promítáním reprezentují odklon od rutinně a stereotypně re-inscenovaného tradičního dramatického textu, a dokonce odhalují skrytou uměleckou manipulaci. Ovšem je pravdou, že i u této německé inscenace lze najít jisté paralely k stereotypnosti a opakovaným jevištním postupům. Například scénická výprava skupiny Fritz Cavallo München velmi nápadně připomíná praxi německého divadelního režiséra Franka Castorfa, a to nejen svou vizualitou, ale celkově poetikou autora. Mám na mysli dekonstrukční postup při adaptování nedramatického textu nebo extrémně vyhrocené mezilidské, místy až velmi nepřirozené, fyzicky odhalené reakce postav.
Zároveň shodný název s filmovým dílem Ingmara Bergmana s sebou nese i zatížení odkazu k tomuto filmovému dílu. Znalému divákovi film může posloužit jako interpretační klíč. Přestože se narativní linie těchto dvou děl zdají na první pohled nepropojené a diverzita dalších použitých textů také neodpovídá předlohové formě, nelze se tomuto srovnání vyhnout. Dalším důvodem, proč divák inklinuje v cizojazyčném prostředí ke čtení divadelního jevu skrze původní předlohu, je definitivně jazyková bariéra, která vzniká, i když je přítomný překlad. Rychlý sled obrazů nutí diváka věnovat pozornost spíše než textu vizualitě a jevištní akci. Ovšem aby se mohl orientovat v mašinérii akcí v inscenaci Schreie und Flüstern, potřebuje jistý odstup. Toho lze dosáhnout zobecněním a segmentováním jevištních výstupů, které potom vedou k ojedinělé interpretaci. Ta nemusí odpovídat autorovu prapůvodnímu záměru a může působit zmateně až roztříštěně, nebo naopak může vyvolat v příjemci absolutní lhostejnost. Osobně tento moment považuji za důležitý, protože lhostejnost a roztříštěnost vidím jako spojující i inspirační prvek, který v nás manipulativně a záměrně tvůrci vyvolávají.
Propojenost divadelních prostředků a živé projekce i oddělení prostoru na tři domnělé prostory velkým projekčním plátnem k segmentování přímo vybízí. Mimo jiné každý prostor narativně slouží jako jisté orámování soukromého děje v jednotlivých úsecích. Inspirační vlnu a aluzi k Bergmanovi spatřuji v tematizování lidské lhostejnosti vůči umírání někoho jiného. Dovádí mne k tomu například právě zvolená jevištní kolážovitá forma. Předčítané smutné osobní výpovědí vojáků z války mne nemohou vnitřně zasáhnout, když vzápětí v zákulisí sleduji fekální scény jednoho z herců. Následné umírání postavy dokonce řídí svými příkazy jeden z aktérů Franz Pätzold. Navíc postavy, která je od nás diváků oddělena plátnem, a my tak pozorujeme po celou dobu pouze zprostředkovanou skutečnost. Toto zacházení, krom otevřeně přiznané umělecké manipulace, působí i komicky, a není zde tak žádný prostor pro vytvoření soucitu s umírajícím. Tato nezaujatost mi dopřála během odehrávaného představení fluktuovat myšlenkami a dovedla mě k tomu chovat se snad možná stejně jako sestry ve filmu Šepoty a výkřiky.
- FRITZ CAVALLO MÜNCHEN – Schreie und Flüstern
- Předloha: film Schreie und Flüstern
- Režie, scéna a kostýmy: Roland Bersch, Josef Motzet, Franz Pätzold, Jaromir Zezula
- Hudba: Jaromír Zezula
- Kamera: Josef Motzet
- Účinkují: kolektiv skupiny Fritz Cavallo
Psáno z premiéry 24. května 2019 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Facebook Divadelní Flory
