Divadelní tragédii Emilii Galotti uvedlo Slovinské národní činoherní divadlo Lublaň během prvního festivalového dne Divadelního světa Brno na hudební scéně Městského divadla. Lessingův dramatický text z roku 1772 bývá velmi často označován za vrcholně politický kus. Romantizující příběh o pěti dějstvích se vymyká svou mnohovrstevnatostí. Autor na příběhu, v jehož středu stojí dvě elementární lidské emoce – láska a nenávist, odkrývá povahu nejen osobních a mocenských vztahů, ale zejména mechanismů, na jejichž základě potom fungují ve vzájemných sociálních interakcích.
V dramaturgické úpravě Katariny Pejović je potlačena tematická linie neurozeného původu Emilie Galotti, která již pozbyla své aktuálnosti. Zejména z toho důvodu, že je silně spjata s určitými historickými konotacemi, které současnému diváku nemusí být známy. Naproti tomu se centrálním tématem tragédie stávají lidé, kteří se ocitli v mezní situaci. Ti pod tlakem činí nezvratná životní rozhodnutí. V současné interpretaci slovinského divadla jsou akcentovány otázky týkající se postavení žen v patriarchální společnosti. Prostřednictvím vizuálně působivých obrazů jsme svědky různých forem útlaku. Tísnivou atmosféru stupňuje výsostně aktuální téma manipulace. Nejzřetelněji ho lze vysledovat skrze postavu princova komořího Marinelliho. Janez Škof se v roli Marinelliho stává šedou eminencí královského dvora, hybatelem nosných dramatických situací, intrikánem, který konkuruje vrcholným politickým představitelům současného světa. Spřádá spletitou síť poplašných zpráv, z dnešního pohledu podobných tzv. hoaxům. Svými lživými a zavádějícími výroky lapá svou kořist do svých pařátů, aniž by si to v pravý okamžik uvědomila. „Pokorně“ slouží svému princi, který je zmítán živočišnou vášní k Emilii. Aljaž Jovanović, který ztvárňuje mladého šlechtice, moduluje jeho mladickou nerozvážnost s naprostou vážností. Jeho neurotické chování podpořené ledabyle chaotickým pohybem po scéně manifestuje roztěkaností, nesoustředěností i nerozhodností. Spalující touha, lehkovážnost, vztek, smutek, naděje, vnitřní agrese, lítost, strach i nenávist jsou emoce, které se odrážejí v každém pohybu Aljaže Jovanoviće po scéně. Za symbolem důstojné majestátnosti se skrývá mladík ovládaný pudovostí, smyslností a krásou. Jeho další trofejí má být Emilie Galotti, která se má brzy vdát. Bez možnosti volby, bez svobodné vůle, bez práva rozhodnout o svém osudu hrají vabank o její budoucnost. Maruša Majer dokázala titulní hrdince vetknout jistou odevzdanost. V hereckém projevu je umírněnější a úspornější než její herečtí kolegové, a přesto prochází nejvýraznějším dramatickým obloukem. Na počátku křehká, bázlivá a zbožná mladá dívka v sobě nakonec nalezne odhodlání a nezpochybnitelnou vnitřní sílu. Závěrečný dialog mezi otcem a dcerou představuje metaforický souboj Davida a Goliáše, ať už implicitně obsaženého ve verbální rovině, či zvoleným scénografickým řešením.
Srbský režisér Igor Vuk Torbica vytvořil svébytný jevištní tvar, který vás v současném překladu Mojci Krajnc překvapí svou naléhavostí. Současná interpretace první měšťanské tragédie, za kterou je Emilia Galotti označována, nese výrazné režijní gesto, ve kterém se snoubí cit pro atmosféru a důkladné režijní vedení herců. Minimalistická scénografie Branko Hojnika a light design Pascala Mérata jednoznačně podporují režijní koncepci Torbici. Jednotným výrazovým prostředkem se stává nedořečenost. Multifunkční plátno zavěšené na stropní konstrukci plní na scéně několik úkolů zároveň. Tím nejdůležitějším je, že nahrazuje portál. Odchody a příchody herců jsou díky tomu plynulé a plátno se jim stává partnerem v akci i reakci. Neméně důležitou součástí inscenace je práce se světly. Drobné nuance v použití určitého světelného odstínu dokáží významným způsobem ovlivnit vyznění konkrétního divadelního obrazu.
V interpretaci mladého srbského režiséra vystupuje do popředí motiv moci. Boj mezi aristokracií a měšťany nahradí spalující touha mít moc nad lidskou bytostí. Zvrácená touha mít někoho v područí, možnost někoho ovládat, někoho vlastnit. Dynamický sled emočně podbarvených obrazů v sugestivní režii Igora Vuk Torbici zanechává diváka v závěru inscenace s pocity zmaru a zoufalství, jaké prožívají herci na jevišti. Není cena za svobodu příliš vysoká?
- SLOVINSKÉ NÁRODNÍ ČINOHERNÍ DIVADLO LUBLAŇ – Emilia Galotti
- Autor: E. G. Lessing
- Režie: Igor Vuk Torbica
- Překlad: Mojca Kranjc
- Dramaturgie: Katarina Pejović
- Scéna: Branko Hojnik
- Kostýmy: Bjanka Adžić Ursulov
- Hudba: Alen Sinkauz, Nenad Sinkauz
- Světla: Pascal Mérat
- Choreografie: Žigan Krajnčan
- Účinkují: Maruša Majer, Aljaž Jovanović, Janez Škof, Matjaž Tribušon, Petra Govc, Maša Derganc, Nik Škrlec, Tadej Toš, Benjamin Krnetić
Premiéra 6. října 2018, psáno z uvedení 23. května 2019 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
FOTO: archiv Divadelního světa Brno
