Již od září 2018 je v multifunkčním prostoru Jatka78 uváděna inscenace Amerikánka. Jejím režisérem a producentem je zejména filmový tvůrce Viktor Tauš, který chce příběh silné, životem zkoušené dívky představit veřejnosti hned skrze několik mediálních/uměleckých platforem. Osud hlavní hrdinky Emy Černé, která v kontextu 80. let minulého století zažila a přežila pobyt v dětském domově, u pěstounské rodiny i v pasťáku již byl zpracován do podoby oceněného filmového scénáře, který pro potřeby divadelního jeviště adaptoval David Jařab.
Emu Černou poznáváme asi v deseti letech, kdy přichází do dětského domova a opouštíme ji chvíli před jejími osmnáctými narozeninami 17. listopadu 1989. Tehdy se před ní otevírají nové možnosti a zejména svoboda. Svoboda politická i svoboda spojená s odchodem z ústavu. Zneužívaným, bitým nebo opuštěným dětem přichystal systém místo pomoci ponižování, šikanu a kruté fyzické i psychické tresty, ale Ema vše dokázala překonat. Má totiž tuhý kořínek a svou hrdost, protože je z Ameriky a její táta, slavný boxer, tam na ni určitě čeká…
Prázdná členitá scéna sestavená z černého mola a různorodých praktikáblů byla doplněna jen občasnou projekcí dobových fotografií na boční stěny. Toto decentní scénografické řešení usměrňovalo plnou pozornost diváků ke dvěma herečkám v bílých nočních košilkách – Tereza Voříšková a Eliška Křenková vedou vnitřní dialog či jakýsi rozštěpený monolog odehrávající se v mysli desetileté hrdinky, která se uzavírá do sebe. Musí přijít na to, co se děje a co se stalo. Musí zjistit, kde je její máma, kde jsou její dva sourozenci a musí také přijmout skutečnost, že nyní je její rodinou dětský domov. Tomu se však Ema občas agresivně a občas netečnou pasivitou brání a svádí sama se sebou vnitřní boj. Střídavě si berou slovo obě herečky, přičemž jedna představuje Emino dominantní a spíše optimistické já, druhá je submisivnější a naivnější.
Komorní charakter inscenace a minimalismus použitých výrazových prostředků vytváří prostředí umožňující gradaci příběhu i samotného představení. Ema se z vnitřního privátního vesmíru pomalu obrací ven. Už se nekonfrontuje jen sama se sebou, nýbrž se střetává i s okolním světem a herečky začínají ztělesňovat role dalších postav příběhu. Největší krok směrem „ven“ je pak hrdinka nucena učinit při vstupu do pasťáku. Zlom a ostrý předěl mezi starým dětským „já“ a „já“ zoceleným pobytem v hrůzném zařízení je v inscenaci záměrně akcentován. Z reproduktoru zazní hlas dívčiny pěstounky, která se zapříčinila o její umístění v pasťáku. Obě Emy svlékají nevinně bílé košilky, jež odkládají se zbytkem dětství a oblékají šedavou „teplákovou soupravu“ svým vázáním připomínající svěrací kazajku. Z uzavřené holky se v pasťáku postupně stává „kápo“, který se dokáže světu postavit, ubránit sebe samu, a dokonce i druhé, slabší.
Jako se násobí postavy příběhu, přibývá postupně také prostředků, jimiž je tento příběh vyprávěn. Přidává se živá hudba či práce světel, jež podporují atmosféru a často pomáhají navodit pocit diskomfortu a šoku, třeba když skupiny reflektorů zasvítí divákům do očí. V druhé půli představení si herečky své vyprávění občas navzájem doprovází zpěvem či pohybem, a slovo tak přestává být jediným zprostředkovatelem Eminých zážitků a emocí. Černou scénu posprejují červenou barvou, jíž namalují například rudou socialistickou hvězdu. Tu později překryjí barvou bílou, a hvězda tak s dokreslenými pruhy rázem evokuje vlajku Spojených států. Státní symbol země, kde žije Emin otec, jehož existence kdesi za oceánem jí dává sílu, smysl i naději.
Poslední vteřiny představení však geniálně převrací perspektivu příběhu. Na stěně se objeví fotka Emina otce, kterou nám zapáleně popisuje, a v tu chvíli se zarazíme. Koukáme na Sylvestera Stallonea. I mystifikace, pokud jí opravdu věříme, může zachránit život, dát sílu a naději. Důležité je samotné vědomí, že „Amerikánka“ k někomu patří. Že je na světě člověk, kterému na ní záleží. Co na tom, jestli to není pravda.
Dílo je závislé na hereckých osobnostech a výkonech Elišky Křenkové a Terezy Voříškové, které díky své herecké souhře i fyzickému vzezření vypráví etapu Emina dospívání s citem, humorem i spektrem intenzivních emocí. Zejména ke konci inscenace jsou popisovány hrůzné útrapy pasťáku nadbytečně dlouho a s naturalistickými detaily, čímž se tvůrci jistě snaží zahrát na citlivou strunu diváků. Nejedná se však o prvoplánovou emocionální manipulaci. Mnohá místa v příběhu jsou předvídatelná, jelikož inscenace přiznaně a cílevědomě sleduje své téma. Útočí na základní hodnoty, potřeby a instinkty diváka, avšak nikoli manipulativně a s vidinou komerčního úspěchu, nýbrž proto, že drásající a citlivá témata jsou obsažena i obnažena v pravé podstatě životního příběhu Emy Černé.
- HEAVEN’S GATE, JATKA78 – Amerikánka
- Režisér & producent: Viktor Tauš
- Autoři: David Jařab, Evita Naušová
- Scénografie: Jan Kadlec
- Výtvarnice kostýmů: Michaela Horáčková-Hořejší
- Hudba/živá hudba: Petr Ostrouchov
- Producentka: Bára Kamarytová
- Produkce: Jeník Tyl
- PR a propagace: Johana Turner
- Hrají: Tereza Voříšková, Eliška Křenková
Premiéra 13. září 2018, psáno z uvedení 28. února 2019.
FOTO: Bet Orten
