Byl jednou jeden chlapec a toho trápilo strašidlo, co obchází Evropou. Velké vypravování o tom, co Maxim Gorki Theater znamená na berlínském písečku a co s ním divadelní aktivista režisér Oliver Frljić v továrně na migrantské sny vyrobil v inscenaci GOЯKI – Alternativa pro Německo?, jsme zhlédli v Divadle pod Palmovkou ve společnosti divadelních fajnšmekrů v rámci festivalu Palm Off Fest, který se svým letošním mottem „Máme všechno, co jsme chtěli?“ připojil k pochybovačným jazykům dneška.
Rozhodně není náhoda, že Frljić si k prezentaci „pohádky“ o vztahu divadlo–kritika a divadlo–politika vybral střed Berlína. Maxim Gorki Theater, toto zdánlivě okrajové divadlo, které například svou inscenací roku 2016 The Situation v režii Yael Ronen prezentuje samo sebe jako divadlo s migrantským pozadím přinášejícím na jeviště osobní výpovědi, režie účelně využívá. A posouvá ho dále k příležitosti do vstupu o mediálním diskurzu přímo na forbínu divadla před zataženou „železnou oponu“, kde herci chrlí jednu výtku ze stran kritické obce za druhou. Po chvíli, kdy dokonce herci začnou i s osobními útoky do vlastních řad, nám dojde záměr. Jde tu v zásadě o odhalení logistické strategie programu. O divadlo jako takové ve srovnání s programem strany. Základní myšlenka estetizace fašismu pracuje s představou pasivního diváka a koncept inscenace v duchu fašizoidní rétoriky a silně audiovizuálních obrazů to jen dokazuje. Je rozkrývána i vrstva vskutku vytříbené diverzity Maxim Gorki Theater, kde jako herec-německý běloch představujete menšinu a můžete se dokonce cítit být diskriminován. Vše samozřejmě úsměvně předkládáno na úrovni sebeironie jako meta-model k systému, včetně logiky fungování strany Alternativy pro Německo (AfD).
Jak už je u Frljiće zvykem, jeho inscenace je slepencem obrazů, které by se měly nakonec setkat v ucelené vizi předkládané problematiky. Za zmínku střípku exemplárního příkladu stojí menší vsuvka se soutěží dvou hereček o nejdojímavější životní příběh, o jejímž výsledku rozhodují diváci silou potlesku. Výsledkem je zmanipulovaná subjektivní volba většiny jako příkladu domněle fungujícího demokratického systému. Přetavení nevinného v obžalobu řádu, jež nedokáže rozklíčovat závadnost nastavených mechanismů, které tak snadno sklouzávají k extrémismu. A to vskutku nedokáže – inscenace sama za sebe nemůže pochopit vzestup fašizoidní strany AfD v Německu, jejíž stranické texty z jeviště svádějí další a další voliče.
Frljićovou doménou je otřepaná obrazová fráze, ovšem přiznaná. Destrukce modelu budovy Maxim Gorki Theater a seskládaná uniforma SS důstojníka z částí kostýmů všech herců nás vskutku nevytrhne a bílá holubice jako přídavek je snad možná i banální tečkou. Účel je ovšem zřejmý a herec vláčený po podlaze jako nejposlednější z posledních branami divadla je nesporně taky dost směšným obrazem, ale přesto si jej budu dlouho pamatovat.
Nabíledni je otázka, která v diskuzi o Frljićově práci zaznívá neustále: Má cenu přesvědčovat přesvědčené? K tomu mám jen jediné: Frljićovo divadlo bijící do očí (in-yer-face theater) nesedne každému. A mnohým přijde triviální a samoúčelně provokativní, ale divák mu musí minimálně v tomto případě přiznat zajímavou mnohovrstevnatou rovnici proměnných, kterou mě bavilo se prosekávat.
- MAXIM GORKI THEATER – GOЯKI – Alternativa pro Německo
- Režie: Oliver Frljić
- Scénografie: Igor Pauška
- Kostýmy: Sandra Bekanić
- Dramaturgie: Aljoscha Begrich
- Světla: Jens Krüger
- Zvuk: Hannes Zieger
- Hrají: Mehmet Ateşçi, Mareike Beykirch, Svenja Liesan, Nika Mišković, Salilou Seck, Till Wonka, Alexander Sol Sweid
Premiéra 15. března 2018 v Maxim Gorki Theater, psáno z reprízy 27. října v rámci festivalu Palm Off Fest.
FOTO: Ute Langkafel