Seskupení Secondhand Women se prezentuje jako mezinárodní divadelní demokratický kabaret. Pětice žen z Česka, Dánska a Islandu těží ze svých odlišných původů a tvůrčích zkušeností, aby společně vytvořily divadelní představení zabývající se společenskými i osobními tématy, která podle nich zatím nemají ve veřejném prostoru dost místa. V představení Inter-mission „Ženy z druhé ruky“ ve svých 40–50 letech zkoumají, jak se jejich život s věkem proměnil. Pomocí částečně interaktivního díla nám v prostorách Desfourského paláce s příjemně uvolňujícím nadhledem demonstrovaly, s jakými problémy se ve svém věku potýkají a jak se proměnily jejich pohledy na tak zásadní témata, jako je sex, vztahy ale i smrt.
Herečky v průběhu představení používají částečný zcizovací efekt. „Částečný“ říkám proto, že na jednu stranu narušují čtvrtou stěnu tím, že často promlouvají k obecenstvu i ke konkrétním divákům, a dokonce nás fyzicky aktivizují, což posiluje vědomí naší fyzické přítomnosti. Zároveň však nikdy nevystupují z role. Místo vytvoření odstupu od iluzivního prostředí při bezprostředním kontaktu s diváky je naopak do svého světa zahrnují, a tím i vtahují.
Představení začíná vstupem diváků do předsálí, ve kterém graduje napětí. Rozpačité čekání prolomí příchod první z hereček v bílém plášti, která svým jednáním ale rozhodně nevyvádí diváky z nervozity a lehkého zmatení. Naopak, kritickým pohledem si, jako doktorka, vybírá několik diváků, kteří ji následují do vedlejší místnosti a osobním kontaktem s každým jednotlivým divákem, na který v českém divadle většinou nejsme zvyklí, tak vzbuzuje zmatek a vyvedení z komfortní divácké distance. Stejným způsobem se celé publikum dostává, trochu nelogicky, do improvizované „backstage“ doplněné o hlediště v podobě židliček. Ústředním bodem tohoto jeviště/zákulisí je stůl s parukami a kosmetikou, který slouží jako propojující prvek všech scén i postav. Na zadní stěně za stolem visí různě velká zrcadla akcentující téma vzhledu, jež prostupuje celým představením zejména prostřednictvím manipulace s rekvizitami.
Ve chvíli, kdy jsou všichni diváci usazeni, rámuje jedna z hereček celé představení do motivu čekání na náš vlastní výstup. Prostými větami: „Tak musíte počkat tak 50 minut a pak přijde to, kvůli čemu jste vlastně tady,“ obrací běžnou diváckou pozornost od herců k divákům samotným. Při následujících obrazech jsou diváci častokrát přiměni uvědomit si vlastní přítomnost v představení a krátkými fyzickými cvičeními se aktivně podílejí na ději. V něm se cyklicky opakují dvě části – přípravy a výstupy hereček odehrávající se za dveřmi (v původní čekárně u doktora). Během příprav jsme svědky těch nejzásadnějších rozhovorů, v nichž herečky různými způsoby rozebírají téma lásky, krásy, sexu, sebevědomí nebo smrti. Nejde pouze o explicitní sdělení svých prožitků, ale často o abstraktnější vyjádření skrze zdánlivě nesouvisející příběhy nebo manipulace s rekvizitami, která výpovědím dodávají větší poetiku a hloubku. Velmi působivá je scéna zaměřená na smrt, kdy stojí všechny herečky zády k publiku a komunikují s ním pouze prostřednictvím zrcadel. Velkých na zdech a malých v rukou. Jsou tak před diváky částečně skryty, když ale nasměrují odraz zrcátka přímo na konkrétního diváka, prožije on naopak mnohem intenzivnější kontakt.
Když herečky odcházejí, připraveny na svůj „výstup“ za dveřmi, jsou již oproštěny od probraných problémů a vzpřímenou chůzí a hrdým, odhodlaným výrazem ve tváři demonstrují svou sílu, která s věkem nevyhasla, jen se proměnila. Z jejich chvíle je slyšet vždy jen zvukový záznam, pouštěný z reproduktoru za dveřmi. Díky tomu, že diváci prostorem už jednou prošli, nemají tak nutkavou potřebu vidět, o co přichází, naopak můžou pozorovat zákulisí a reakce ostatních hereček.
Představení vrcholí diváckým výstupem. Tím, na který byli od samého začátku připravováni osobním kontaktem, fyzickými aktivitami, bezprostředním jednáním hereček i jejich individuálními výstupy za dveřmi. Motivováni hudbou diváci procházejí čekárnou u doktora/sálem ve kterém se odehrávala všechna vystoupení. Místo vychutnání si své vlastní chvíle a nalezení své vlastní síly se masa lidí hrne ven. U východu se s nimi loučí několik hereček a český divák už většinou kouká, aby byl co nejdřív zase zpět ve své bublině. Představení konfrontuje pojmy „divák“ a „herec“, přesto však konfrontace nebyla dovedena do konce. Protože herečky měly nad diváky stále příliš velikou moc a téma uvědomování si své síly promítaly i do jednání s diváky, které tím spíš zastrašily, než zaktivizovaly.
- SECONDHAND WOMEN – Inter-mission
- Režie, scénografie, kostýmy a supervize: Rebekka A. Ingimundardóttir
- Hudba: Lada Plachá (Jan Burian ml.)
- Light design: Jan Dörner
- Produkce: Milena Dörnerová
- Autorky, performerky: Halka Třešňáková, Daniela Voráčková, Stefania Thors, Petra Lustigová, Helene Kvint
- Podpořili: Ministerstvo kultury ČR, MČ Praha 7, MOTUS, z.s. – produkce divadla Alfred ve dvoře, Čtyři dny
Premiéra 10. října 2018 v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, recenze psána z uvedení 12. října 2018.
FOTO: archiv 4+4 dny v pohybu
