V rámci 23. ročníku mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu, který probíhal od 5. do 13. října 2018, byla mezi prvními produkcemi uvedena divadelní performance MDLSX italského souboru Motus. Představení proběhla 5. a 6. října v Divadle Archa, kde diváky připoutala k sedadlům po dobu hodiny a půl jedna jediná herečka Silvia Calderoni.
Označení one (wo)man show – jak stojí v anotaci – v sobě obsahuje hlavní téma i poselství díla. Jednoho jediného lidského jedince, který svou energií, svým mistrovstvím a spolu se svými zmnoženými mediálními obrazy vypráví příběh prostřednictvím svého těla, na těle a v neposlední řadě o těle. Akcentuje destabilizaci genderu i pohlaví, umisťuje nás někam „doprostřed“, konfrontuje nás s androgynností a ocitáme se uvnitř show plné hudby, světel, syntézy DJ/VJ formátu a rockového koncertu. Blyštivou výraznou estetikou i elektronikou disponuje již scénografie – stříbrný trojúhelníkový „koberec“ na zemi a dlouhý pracovní pult před promítacím plátnem v zadní části jeviště. Na něm se nacházejí lampičky, mikrofon, počítač, mixážní pult, lak na vlasy či kamera.
Jedním z výrazných prvků představení je projekce. V kruhovém výřezu sledujeme záběry malé Silvie Calderoni zpívající italskou popovou píseň, jindy vidíme herečku již téměř dospělou, s vyholenou hlavou, tančící v obýváku. Rodinná videa střídá audiovizuální obraz současně probíhajícího „živého představení“, který Calderoni zprostředkovává pomocí kamery. Nejčastěji snímá, otočená zády k divákům, svůj vlastní obličej z podhledu. Zajímavějším vjemem je tudíž v drtivé většině promlouvající „neživá“ herečka na plátně, nežli statické od diváků odvrácené „živé“ tělo. V pohybových pasážích se sice stává klíčovým také dění na samotném jevišti, avšak zapojením kamery je po celou dobu představení vytvářena a zdůrazňována distance mezi virtuálním konstruktem projekce a prezentovaným materiálním tělem. Stejně jako je vytvářena distance mezi materiálním tělem a genderem.
Projekce detailu „mluvící hlavy“, kamera i barevná světla evokují dojem rockového koncertu, což je umocněno několikerými převleky, lakováním vlasů, rytmickými „trsajícími“ pohyby a specifickou prací s mikrofonem, který Calderoni teatrálně odklání a zase přikládá k ústům. Jako DJ tančí a poklepává nohou do rytmu i u technického pultu a laptopu sloužícímu pouze k pouštění písní, jejichž názvy jsou promítány na pravou část plátna.
MDLSX pracuje výrazně rovněž s intertextovostí. Zvolené hity většinou komentují dění na jevišti, archivní záběry a autobiografie Silvie Calderoni se mísí se studiemi Judith Butler či Paula B. Preciada a také s citacemi románu Jeffreyho Eugenida Middlesex z roku 2002, v českém překladu známém pod názvem Hermafrodit. Zmíněný román byl inspirací také pro název MDLSX, který zároveň odkazuje ke zkratce LGBTQ komunity.
Jedná se tedy o koláž příběhů a svědectví, která se zpočátku zdá být příběhem jedním – příběhem queer cesty Silvie Calderoni. Postupně však vyprávění začíná pozbývat logičnost a pomalu začínáme pronikat do strategie performance a uvědomíme si, že paralelně sledujeme například také příběh Cala – hrdiny/ky románu Middlesex. To vše vede k nejistotě diváka a mnohým otázkám. Co je pravda a co už fikce? Co je ještě příběhem Silvie Calderoni, jejíž pohlaví i gender bychom chtěli znát a zaškatulkovat ve shodě s konstatováním: „Tví rodiče potřebují vědět, zda mají syna, nebo dceru.“ Epizodickou strukturu díla podporuje práce s hudbou a pohybem. Jednotlivé výstupy jsou děleny a rámovány písněmi, mezi delšími fragmenty plní tuto funkci také taneční choreografie.
MDLSX se dotýká citlivého, v současné době možná až zprofanovaného tématu, ke kterému se vyjadřuje mnoho autorit i běžných občanů a uživatelů sociálních sítí. Avšak ví alespoň polovina z lidí zapojených do této nadnárodní diskuse, co opravdu znamená ocitnout se „někde uprostřed“? Silvia Calderoni i režiséři Enrico Casagrande a Daniela Francesconi Nicolò ano. Podávají svědectví o hledání, strachu, zmatení i přijetí. Vše umocňuje androgynní zjev Silvie Calderoni a její autentická výpověď, která ovšem není emocionálně manipulativní. Pouze nás nenechá ani na chvíli vydechnout.
- MOTUS – MDLSX
- Režie: Enrico Casagrande, Daniela Nicolò
- Dramaturgie: Daniela Nicolò, Silvia Calderoni
- Zvuk: Enrico Casagrande, Paolo Panella, Damiano Bagli
- Světla a video: Alessio Spirli
- Produkce: Elisa Bartolucci, Valentina Zangari
- Účinkuje: Silvia Calderoni
Premiéra roku 2015, psáno z uvedení 6. října 2018 v Divadle Archa v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.
FOTO: archiv souboru Motus, Renato Mangolin
