Druhou premiérou baletního souboru Moravského divadla Olomouc byl v sezoně 2017/2018 komponovaný večer Three4Dance, kde se tanečníci představili v původních choreografiích tvůrců ze tří sousedících zemí. Maďarská choreografka Noémi Kulcsár uvedla vlastní zpracování baletu Petruška, Peter Dedinský, jenž působil jako sólista Baletu Slovenského národného divadla, pro soubor vytvořil titul Zrcadlení. Večer uzavřel domácí choreograf a šéf baletního souboru Robert Balogh choreografií na Ravelovo Bolero.
Hned v úvodu je nutno podotknout, že spíše než pohybovou a taneční invencí zaujmou jednotlivé části nápaditou, odvážnou scénografií, která je těžištěm celého večera. Jevištní i kostýmní výtvarné řešení, včetně světelného designu, divákům představuje rozmanitou a nevšední podívanou. Scénografie tanečnímu projevu dominuje a občas se zdá, jako by jej spíše zastiňovala, než doplňovala a dávala mu vyniknout. Současně však pohybovou kreativitu mnohdy podněcuje, jelikož tvoří velmi specifická prostorová řešení, na něž choreografové reagují.
Večer otevíral Petruška. Balet vyprávějící o vztahu tří loutek, Maura, Baleríny a nešťastně zamilovaného Petrušky, měl svou světovou premiéru roku 1911 v choreografii Michaila Fokina. Nyní, o více než sto let později, ztvárnili Noémi Kulcsár a Zoltán Csere známou hudbu Igora Stravinského zcela originálně. Sice se přidržují původnímu libretu, ale výpovědní hodnota titulu není na narativu, ve kterém se občas hůře orientovalo, nijak závislá. Díky výtvarné působivosti jednotlivých obrazů, dílo dokázalo divákům předat zajímavý obsah i bez soustavného sledování kauzálního jednání postav.
Příběh byl vyprávěn minimalistickým pohybovým slovníkem, jemuž dominovalo plié v druhé pozici, i minimem scénografických prostředků a nesl se v ponuré setmělé atmosféře. Kromě light designu, jež často pracoval se stíny tanečníků, vévodil scénografii veliký stůl se svítícími nohami. Variabilní objekt, který byl v průběhu představení převracen a natáčen. Kostýmům sólistů nelze upřít promyšlenou strategii. Maur oblečen do bílého obleku, Balerína v červeném trikotu s bílou baletní tutu sukní a Petruška s bílým okružím kolem krku, se barevně i tvarově doplňovali a opticky vystupovali z tmavého sboru oděného do obleků.
Následující kus Zrcadlení se jako jediný v kontextu uvedeného večera nemusel vypořádávat s minulostí v podobě předešlých slavných zpracování vybraných titulů. Peter Dedinský si pro svou tvorbu zvolil skladby Gustava Santaolally, který komponuje především pro film. Hudba působila až meditativním dojmem, což bohužel postupně odvádělo diváka od koncentrovaného sledování dění na jevišti. Z uvedeného triptychu využívala Dedinského choreografie nejvíce prostředků současného tance ‒ izolace či vedení pohybu po spirále, off-balanc, pád a mnoho partnerských figur včetně vyvažování a zvedaček. Tyto prvky, svou podstatou se lišící od techniky klasického tance, naplnila Hana Madecká, která ač byla v souboru teprve druhou sezonu, dostala po právu příležitost zatančit si sólový part dívky Veron, v němž vynikala po technické, výrazové i emocionální stránce.
Libreto, motiv milostného trojúhelníku dvou mužů a ženy i životního hledání lásky, se však nedá označit za originální, a to ani po stránce uměleckého zpracování. Vzhledem ke své povaze by choreografie uspěla i jako abstraktní kus, jelikož se nejedná o taneční drama a předkládanou spleť mezilidských vztahů ilustrovaly spíše jen prostorové formace choreografické kompozice. Vyprávění zvoleného příběhu je postaveno na formálních elementech a není zde patrna žádná snaha o psychologickou sondu do nitra sólistů/tří hlavních postav.
Scénografie Veroniky Ďurišové sestávala z bílých provázkových závěsů, pomyslných zrcadel/bran, kterými člověk prochází životem a často opakuje a zrcadlí předešlé chyby, situace či zamotané vztahy. S motivem propustnosti si pohrávají také různorodé kostýmy sboru, kde scénografka využívá průhledných látek. Základním rysem použitých oděvů jsou rovněž tělové odstíny a vzdušnost.
Zatímco se v případě Petrušky podařilo tvůrcům k dílu přistoupit nově a oprostit se od jeho inscenační tradice, v Baloghově pojetí Bolera pod transparentními kostýmy prosvítá slavná choreografická zpracování Maurice Béjarta a Rolanda Petita. První zpracování připomíná zvolená kruhová kompozice sboru obklopující „vyvolenou“ sólistku, druhé se zase odráží v pohybovém slovníku duetů. Choreografie sleduje neustálou gradaci (crescendo) hudby. Postupně přibývá tanečníků a stupňuje se i intenzita tanečního projevu, jenž se nám představuje v širokém rejstříku od velmi minimalistických až k explozivním pohybům.
Robert Balogh, který je současně choreografem i scénografem Bolera, se v případě sboru striktně přidržuje síťovaných celotrikotů černé barvy, u dam doplněných dokonce o černé špičky. Sólistku, sedící na rudé stoličce, pak oblékl do tělového prádla působícího dojmem nahoty. Choreografie tak působí erotickým dojmem, což vzhledem k označení sólového partu jako role Touhy jistě naplňuje záměr choreografa. I zde odvádí sólistka Rachel Hickey technicky precizní, ale přitom procítěnou práci. Kvůli četným extatickým pohybům doprovázeným roztahováním nohou, díky kterým můžeme intimní místa tanečnice kvůli obrovskému zrcadlu zavěšeném u stropu sledovat ze všech úhlů, je však dramaturgická linie vášně sledována možná až příliš prvoplánově.
Balet Moravského divadla Olomouc se premiérou komponovaného večera Three4Dance zařadil mezi soubory jako Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo Brno či pražské Národní divadlo, které taneční večery složené z vícero kratších, zejména současných, choreografií pravidelně zařazují do svého repertoáru již několik sezon. Výkony interpretů byly na dobré úrovni, čemuž přispívá i skutečnost, že těžištěm souboru je kromě titulů romantického baletního odkazu i repertoár neoklasického a moderního tance, od něhož se uvedené choreografie požadovanou technikou i výslednou estetikou příliš neliší. Složený večer má tedy blíže spíše k tanci modernímu než k deklarovanému současnému tanci.
Three4Dance je významným krokem pro dosavadní dramaturgii souboru a můžeme doufat, že komponované večery i díla hostujících choreografů budou k vidění na jevišti Moravského divadla stále častěji. Časem snad zhlédneme i večer věnovaný contemporary dance, aby měl soubor možnost prokázat své technické a výrazové kvality i v této oblasti, a rozšířit tak své portfolio.
Moravské divadlo Olomouc ‒ Three4Dance
PETRUŠKA
- Hudba: Igor Fjodorovič Stravinskij
- Choreografie: Noémi Kulcsár
- Asistenti choreografa: Zoltán Csere, Elena Iliina
- Scéna, světelný design: Zoltán Csere
- Kostýmy: Noémi Kulcsár
- Účinkují: Lukáš Cenek/Seamus Wilkinson, Yui Kyotani/Emily-Joy Smith, Paul Oliver/Damani Cambell Williams
ZRCADLENÍ
- Hudba: Gustavo Santaolalla
- Choreografie: Peter Dedinský
- Asistentka choreografa: Sylva Pospíšilová
- Dramaturgie: Peter Maťo
- Scéna a kostýmy: Veronika Ďurišová
- Účinkují: Hana Madecká/Anna Monlezun/Svatava Pořízková, Alfred Jago/Seamus Wilkinson, Lukáš Cenek/Paul Oliver
BOLERO
- Hudba: Maurice Ravel
- Choreografie, scéna a kostýmy: Robert Balogh
- Asistentka choreografa: Yui Kyotani
- Účinkují: Rachel Hickey/Yui Kyotani
Premiéry 13. a 14. dubna 2018, recenze psána z reprízy 24. dubna 2018
