Teprve dnešní den bych považovala za pravé zahájení festivalu. Ulice i park se konečně zaplnily, život po setmění nabral na obrátkách a začala vznikat ta pravá festivalová atmosféra. Počasí nám navíc letos přeje již od začátku, pokud se tedy na festival chystáte, nezapomeňte to řádně zaklepat na jakékoliv dostupné dřevo.
Téměř jako samostatný festiválek (od 16:00 téměř do půlnoci) proběhlo dnes v Městské hudební síni pásmo věnované Pepovi Tejklovi k jeho nedožitým šedesátým narozeninám. Program započal scénickým čtením jeho textů, při kterém se rozdával salám, v publiku složeném převážně z jeho přátel a známých kolovala lahev Fernetu a rozbíjely se kýčovité malované talíře. Přesně tak, jak by se mu to asi líbilo. Následovala dohromady 4 představení, která střídavě uvedly dva soubory, jejichž byl Pepa principálem – Samohana a Černí šviháci. Jako první byla uvedena Země pokladů souboru Samohana. Dál potom Svět podle Klouboučka Černých šviháků, Asteroid Bejček Samohany a jako poslední Amatéři opět Černých šviháků. V openovém programu si bohužel trochu zařádil šotek, který zaměnil Asteroida s Amatéry, a tak bylo na pozdně večerních Amatérech mnoho diváků zklamáno. Šviháci jsou totiž proslulí svým zemitým hospodským humorem, který rozhodně dovede odradit. Ovšem, jste-li řádně připraveni a přijmete-li jejich poetiku, nakonec se zatraceně dobře pobavíte. Ti, co vydrželi, odcházeli povětšinou spokojeni.
Tejklovský maraton jsem přerušila jenom jednou, abych si odskočila na hlavní scénu Klicperova divadla, kde se v rámci sekce To nejlepší z OSTRAVARU hrála Rodinná slavnost ostravského Divadla Petra Bezruče. Jedná se o dramatizaci filmu Thomase Vinterberga, který vznikl v rámci hnutí Dogma 95, známého především díky jejich nekompromisnímu pohledu na filmovou tvorbu. Namátkou jejich program obsahuje například zákaz dovozu jakýchkoliv rekvizit, film nesmí být časově transponován ani do minulosti, ani do budoucnosti či by v titulcích nemělo být uvedeno jméno autora. Režie komorního příběhu o nenávratně poznamenané rodině se v tomto případě ujal Martin Františák, který po Vitenbergově vzoru zpracoval silné lidské téma bez zbytečných vnějších rušivých vjemů, na jednoduché scéně rozdělené do tří plánů (autor scény Jan Štěpánek), téměř bez rekvizit, s herci v jednoduchých černých společenských šatech. Výsledný dojem však vytvořili hlavně excelentní (v tomto případě se nebojím silných slov) herecké výkony především Lukáše Melníka v roli Christiana, Terezy Viliášové v roli Heleny, ale i všech ostatních členů souboru.
Přestože je hradecké publikum na divadlo zvyklé a chodí do něj často a rádo, vždycky se v něm najde někdo, kdo se vám pokusí váš divadelní zážitek zkazit. Proto bych ráda na závěr řekla toto: ,,ano, při potlesku stojím, nedělám to sice vůbec často, ale přece. Je to taková obvyklá konvence k vyjádření velkých díků a velké úcty k souboru. Pokud s tím máte problém, zkuste se třeba dívat na televizi.“
Použité foto: archiv Divadla Petra Bezruče
