Mohu si odškrtnout: první návštěvu festivalu Divadelní svět Brno (doposud se vždy kryl s Divadelní Florou), další návštěvu Frljićovy inscenace (přestože po první jsem nemohla hodinu mluvit), uličku hanby do divadla, prohledávání ochrankou při vstupu do sálu, nabídku odkoupení mého lístku za horentní sumu a odmítnutí horentní sumy výměnou za vzdání se divadelního zážitku.
Jak se ukázalo dle modravého dress codu velké části diváctva sálu Divadla Husa na provázku, přibližně třetinu vstupenek skoupilo jisté politické hnutí, jehož název mi nejde ani přes klávesnici počítače. Učinilo tak s cílem narušit představení a co nejefektivněji zamezit jakémukoliv dalšímu průběhu inscenace Naše násilí a vaše násilí souboru Mladinsko Gledališče, což, musím přiznat, mě mírně rozesmutnilo.
Měla jsem tu čest, že se toto „bohabojné“ publikum usadilo blízko mé osoby, a tak si nešlo z hovorů před představením nepovšimnout informovanosti tohoto tábora, který nevěděl: na co přišel, kdo inscenaci režíroval a ani odkud soubor pochází. Tato fatální neznalost a mimo jiné další pochybení v základních principech slušného vychování, mě, milý deníčku, nutilo k velkému studu.
Teď k tomu, co jsem si z tohoto bizarního večera odnesla já. Stejně jako loni na Divadelní Floře v inscenaci Balkan macht frei (rovněž od pana Frljiće) i v této inscenaci je, dá se říct, ústřední apel cílen na každého člověka, který nemá jen nečinně přihlížet, jak se jeho vlády dopouštějí nespravedlností a zkrátka když je svědkem něčeho s čím nesouhlasí, nenechat se svazovat konvencemi, zvednout zadek a něco změnit. Tady mi to, přiznávám, trochu nehraje do karet. Modravý ostrov kolem mé osoby se zvedl při prvním nahém herci na scéně a vtrhl na jeviště, aby zastavil tuto nemravnost. Azurově „čistý“ tábor promine, ale nahota na jevišti je už snad od 2. poloviny 20. století nedílnou součástí divadla a v současné době se stává spíše stereotypem a estetickým klišé, pokud zrovna neplní jakési funkční sdělení. V tomto konkrétním případě má snad svůj význam, jenž snad úsměvně odhalila Martina Ulmanová v časopise SAD: „poselství pro „natvrdlé“: jazyk lásky smazává rozdíly jazyků a kultur“ (celý text reflexe naleznete zde). Tedy důvod zvednout se a něco změnit je něco jiného; jako zvednout se a protestovat a nevědět proti čemu.
To, že se Oliver Flrjić uchyluje k často nevhodnému zobrazování a záměrně provokativnímu nabourávání stěžejních hodnot (obzvláště euro-americké části světa), má v jeho tvorbě svůj význam. Se svými inscenacemi budí rozruch, o což mu jde především. Vyvolává diskuzi o (ne)vkusu a jeho inspirace textem Petera Weisse Estetika odporu ze 70. let k této inscenaci dokládá, že Frljić není zdaleka prvním buřičem svého druhu, jenž se snaží bojovat s násilím systému. Ani jeho bulvární prostředky, přiznejme si, nejsou kdovíjak přelomové. Řazením brutálních výjevů a uváděním hrůzných analogií vztahujících se ke každému jednotlivci v divadle i na světě vše uvádí v patos, z kterého jen bohužel čiší děsivá bezmocnost. A co říkám na Ježíše Krista jako antagonistu v hlavní roli? K tomu mohu dodat, že akorát posloužil Frljićovu zneužití za univerzální symbol, obecně platný, který jde v tomto kontextu až daleko za hranice náboženství.
Druhý den v neděli na mši jsem měla možnost odhlédnout od toho celého marasmu předešlého večera. Ulevilo se mi, že jsem při vstupu do kostela neshořela a zamyslela se nad tím, kde se včera stala chyba. S povzdechem jsem si uvědomila, že šlo o demonstraci na demonstraci. Čemu že to vlastně ta pomněnková horda bránila? Oháněli se křesťanskými hodnotami a mysleli si, že brání nevkusnému hanobení Krista Pána. Obávám se však, že akorát bránili do jisté míry, třebaže nevkusné, propagaci světa, jenž by pro nás Bůh chtěl bez rozdílu původu. Jinými slovy: svět, kde nezáleží na rase, národnosti ani vyznání. Svět, kde mají všichni stejné právo a šance na SLUŠNÝ život!
Tak to vidíš, milý deníčku ‒ taky končím pateticky!
- MLADINSKO GLEDALIŠČE ‒ Naše násilí a vaše násilí
- Režie: Oliver Frljić
- Dramaturgie: Marin Blažević
- Set design: Igor Pauška
- Kostýmy: Sandra Dekanić
- Light design: Dalibor Fugošić
- Úprava světel: David Cvelbar
- Zvukový design: Silvo Zupančič
- Výběr hudby: Oliver Frljić
- Artistic advice: Aenne Quiñones
- Asistent režie: Barbara Babačić
- Produkce a management: Hannes Frey
- Produkce: HAU Hebbel am Ufer, Berlin (Germany)
- Koprodukce: Mladinsko Theatre, Ljubljana (Slovenia), Wiener Festwochen (Austria), Zürcher Theater Spektakel (Switzerland), Kunstfest Weimar (Germany), Hrvatsko narodno kazalište Ivana pl. Zajca, Rijeka (Croatia)
- Regionální koprodukce: MESS Sarajevo (Bosnia and Herzegovina)
- Hrají: Barbara Babačić, Daša Doberšek, Uroš Kaurin, Dean Krivačić, Jerko Marčić, Nika Mišković, Draga Potočnjak, Matej Recer, Blaž Šef
Premiéra 13. října 2016 v Mladinsku a 29. května 2016 ve Vídni na Wiener Festwochen, recenze psána z uvedení 26. května 2018 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
