Jednou z letošních nových inscenací Moravského divadla Olomouc je adaptace románu Romaina Rollanda Petr a Lucie. Je příznačné, že se titul inscenuje právě tento „osmičkový“ rok ‒ ty mívají speciální charakter. Zdá se, jako by skoro vše vytvářené (umění nevyjímaje) v sobě obsahovalo zvláštní apel: pamatuj na minulost, mysli na budoucnost. Proto byl také strategický výběr tohoto titulu, který je, ač příběhem milostným, známý především pro své antimilitantní myšlenky. Úkolu dílo zdramatizovat se zhostila Jana Pithartová a ke konečnému zpracování si MDO přizvalo Mariána Pecka, známého slovenského režiséra.
Ten pro inscenaci volí svérázný adaptační přístup: do příběhu zaplétá rovnou dvě dvojice Petrů a Lucií, jednu současnou (Petr Kubes a Vladimíra Včelná) a jednu dobovou (Marek Pešl a Kristýna Krajíčková). Současná dvojice cituje pasáže z knihy a stává se tak vypravěčem celého příběhu, zatímco dobový pár rozehrává milostný příběh pouze na motivy citovaných pasáží. To vede k zachování poetiky románu a zároveň k dodání určité lidskosti ‒ láska Petra a Lucie je na jevišti svěží, bláznivá. Nepostrádá ani humor, trapné chvíle či nevinné sexuální škádlení, diváci se smějí, nebo aspoň pousmívají. Tíhu starostí o osud a vážné záležitosti jako by přebírali na svá ramena současní Petr a Lucie. Ti jako vypravěči sice prožívají celý příběh se svými dvojníky, ale zároveň ho sledují s odstupem znalců tragického příběhu ‒ provází je jistá melancholie, která se přenáší i na publikum.
Při pozorování obou párů mi nemůže nevytanout na mysli rádoby otřepaná (přitom současně pravdivá) fráze: „Láska nezná hranic.“ A to ne ve smyslu nadlidských výkonů, ale prostého faktu, že je všudypřítomná. Tomu je příkladná hned počáteční scéna Petra s Petrem, kdy současný zapaluje dobovému cigaretu, aniž by ho ten vzal na vědomí. Myslí tím: Já jsem s tebou, i když o mně nevíš. Já jsem ty, jsem Petr, má Lucie na mě čeká, tak jako na úplně jiného Petra zase ta jeho. V inscenaci se neustále zdůrazňuje nadčasovost lásky a citu, jak ji už sám Rolland předestřel v románu ‒ pohrával si dokonce i s myšlenkou putování duší. Působivou scénou je společný tanec, kdy tančí nejen oba páry, nýbrž i jindy bezcitní Petrovi rodiče. Zde se zachází ještě dále ‒ tanec jako by na chvíli zastavil děj příběhu. Představuje nám lásku jako zároveň jedinečnou, a přece pro všechny stejnou, jako protiklad ke každodenní realitě, se kterou se člověk musí potýkat.
Mimo celou milostnou etudu se odehrává příběhová linie Petrovy rodiny. Ti představují společnost, resp. její zastoupení v zobecněných rolích: otec-byrokrat (Michal Przebinda), matka-křesťanka (Ivana Plíhalová) a bratr-voják (Roman Vencl). V době války a hrdého nacionalismu, kdy posílat syny na smrt byla čest, se zcela podřizují volání společnosti po nenávisti vůči cizímu, v tomto případě národu. Tyto rodinné epizody přibližují kontakt s dobovou situací první světové války, kdy se děj odehrává a jejíž znalost byla pro Rollandovy prvotní čtenáře, na rozdíl od nás, zažitou realitou. Možná právě proto musíme vidět scény, které se v původní předloze vůbec nevyskytují ‒ bratra bez nohy, jeho cynické žertování s kamarádem z války. Divadlo v tomto případě představuje snahu o zhmotnění bezvýchodnosti, kterou si jen stěží umíme představit, natož prožít. Válka je od nás daleko, časem i místem, že člověk podobně jako mladý Petr či Lucie neví, jak rychle by se mohla stát jeho každodenní realitou.
Pro takové složité vyjádření bylo potřeba přizpůsobit prostor, a nebylo by to MDO, kdyby si pro diváky nepřichystalo okázalou scénografii, tentokrát ve stylu metra. Východy všemi směry (včetně toho pod pódium) dodávají jevišti nebývalou plastičnost. Je opravdu zarážející, že herci umí vzbuzovat zdání intimity i přes tuto velkou scénu. Oba milenci se v ní vlastně příznačně ztrácejí ‒ tak, jako jsou ztraceni ve svém světě. Velikost jeviště zde má i jiné výhody, kromě hlavního konceptu metra se objevují i menší „ostrůvky“ dalších místností a zákoutí. To ještě zvyšuje dojem plastičnosti, ovšem opět zachovává dojem intimity, pozornost diváka se soustředí jen na daný výsek scény. Oproti této koncepci působí projekce katedrály poněkud uměle. Prostor totiž náhle ztrácí svou plastičnost a hloubku, což má pro diváka v podstatě zcizovací efekt. Příběh se pak stává lehce patetickým, což při závěrečné scéně ještě intenzivněji umocňují zvuky bombardování a pád projekčního plátna na zem.
Dá se tedy říci, že olomoucká verze Petra a Lucie příběh opravdu dramatizuje. Jistá abstraktnost Rollandova Petra a Lucie se v této verzi ztrácí, aby byla nahrazena živoucími obrazy dvou zamilovaných. Poetika románu je však paradoxně zachována ‒ a to právě přidáním druhé dvojice. Potěšen tak může být jak znalec a obdivovatel předlohy, tak zvědavec toužící poznat světoznámé dílo či student potřebující daný titul takzvaně „přežvýkat“. Na závěr už jen dodám citaci, která by dle mého v podstatě mohla celou inscenaci symbolicky shrnout, a to její vlastní podtitul: „Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!“
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC ‒ Petr a Lucie
- Autor předlohy: Romain Rolland
- Překlad: Jaroslav Zaorálek
- Dramatizace: Jana Pithartová (na motivy dramatizace Ivana Tallera)
- Režie: Marián Pecko
- Scéna: Pavol Andraško
- Kostýmy: Eva Farkašová
- Hudba: Róbert Mankovecký
- Pohybová spolupráce: Stanislava Vlčeková
- Dramaturgická spolupráce: Jana Pithartová
- Inspicient: Ilona Bláhová
- Nápověda: Ivana Smudová
- Hráli: Marek Pešl, Kristýna Krajíčková, Petr Kubes, Michal Przebinda, Ivana Plíhalová, Roman Vencl, Tomáš Krejčí
Premiéra 19. ledna 2018, recenze psána z uvedení dne 20. března 2018.
FOTO: archiv Moravského divadla Olomouc
