Všechno to začalo veřejnou generálkou Městského divadla Zlín, které před pár týdny vypustilo na prkna Trójanky v režii J. A. Pitínského. „Své“ Trójanky rozšířil ještě o text Euripidovy Andromachy a Hekabé, kde svým hrdinkám tak dává příležitost aspoň k malinké pomstě. 
Vše se začíná na mítinku podobnému schůzi národů – tedy na platformě celého světa ‒ a končí kdesi na blíže neurčené autobusové zastávce a posléze v metaforickém souboji klavírů různých velikostí. Pitínského ženy jsou silné, v řeči samá ctnost a statečnost; v gestu strach a nejistota, ale dle autorského stylu ve stylizovaném výrazu s významným hudebním podkresem.
Jeho Helena je lascivní neúctyhodná ženština v latexovém oblečku a není tak těžké přijmout Menelaovo rozhodnutí o jejím konci. Ač by se mohlo zdát, že konflikt je podán příliš černobíle, přidává mu do vínku Pitínský a dramaturg Vladimír Fekar pár úryvků z Platóna. Sarkasmem a nadsázkou tak odlehčili antickou tragédii glosováním o současné demokracii v konfrontaci s tou Platónovou. Ve skutečnosti jde totiž o úsměvnou paralelu jeho a naší současnosti.
A s touto silně sugestivní výbavou jsem se vypravila v půli dubna do Brna na Encounter a potěšila se hned dvěma dalšími verzemi Trójanek. První pocházely z Izraele, druhé z Londýna.
The Lost Woman of Troy
Izraelská Herecká škola Yorama Loewensteina mě loni svou adaptací románu Ericha Kästnera Fabian moc nepotěšila, letos tomu bylo právě naopak. Euripidova adaptace ubohých Trójanek se trefila přímo do černého. Musím přiznat, že na mě pravděpodobně zapůsobily ještě více než ty zlínské. Vyzrálé, expresivně psychologické herectví mladých studentů mě oslovilo natolik, až jsem zapomněla, že sedím na nepohodlných sedadlech HaDivadla.
Helena jako trofej či nadžena stojí v zadním plánu na piedestalu odosobněná od všeho, co se kolem ní děje a po velkou část inscenace se stává jen tichým pozorovatelem. O to silnější je potom okamžik, kdy sestoupí mezi „obyčejné smrtelníky“ k vodní hladině, která tvoří vizuálně působivou součást scénografie. Zpočátku jsem měla pocit, že se bude jednat jen o efektní rekvizitu, ale ukázalo se, že tento živel je mocným spojencem emočně vypjatého hereckého projevu. Děje se tak ve chvílích zoufalství, v bojích o právo na život i v sexuálním aktu, kdy si Helena snaží zachránit život.
Inscenace na mě působila velmi celistvým dojmem, jak ze stran již zmiňovaného realistického herectví, tak ze stran hudební i světelné složky, které se rovnocenným podílem zasloužily o silnou atmosféru. Sama bych to lépe nevyjádřila, a tak mi dovolte ocitovat závěr reflexe Miroslavy Košťálové z festivalového zpravodaje: „Izraelská inscenácia Euripidových Trójaniek poukazuje predovšetkým na bojovnosť, odhodlanie a túžbu žien bojovať až do posledních chvíľ. Je to práve bojovnosť, ktorá robí zo žien hrdinky a ich schopnost postaviť sa na nohy, zatiaľ čo im krvácajú srdcia… Izraelská inscenácia dokázala, že inscenovať antickú tragédiu v 21. storočí má stále zmysel.“
Trojan Woman
Poslední verzi Trójanek představila ve Studiu Marta The Royal Academy of Dramatic Art of London. Zpočátku jsem měla dojem, že snad sleduji dramaťácké představení. Na vině však byl pravděpodobně předešlý zážitek v HaDivadle s Izraelem. Ve skutečnosti šlo jen o to změnit úhel pohledu. Jakmile jsem přistoupila na precizní angličanské deklamování Euripidových veršů, došla jsem k závěru, že pravděpodobně takto by vypadaly Trójanky z rukou samotného autora za jeho časů.
Londýňané přistoupili k textu s velkou pokorou, a ponechali mu dokonce i Poseidonovo intro a sborové pasáže. Po jevišti se prohánělo patnáct herců kolébajících se v rytmu Poseidonova hipísáckého muzicírování, který tak udával temporytmus inscenace. Všichni oděni do nazelenalých volných hábitů, jen Hekabé „označena“ navrch ještě rudým šálem. Zavražděného syna Andromachy vyřešili inscenátoři loutkou, která tak zapadala do celkového naturálního konceptu, ovšem celkově spíš přidávala inscenaci nelichotivou, lehce úsměvnou notu. Nepřidal tomu ani fakt, že se místy sklouzávalo k afektovanému stylu herectví. Na druhou stranu příjemným ozvláštněním pro mě byl moment, kdy se představitelka Heleny zarputile snažila vlastníma rukama násilně setřít svůj obličej, neboť si bolestně uvědomovala, že právě její krása je na vině celého utrpení trojských žen.
Závěrem musím dodat, že jaro s Trójankami mě velmi potěšilo a jak vyplývá z citace výše – v antických tragédiích je bohatství, kterého se snad čeští inscenátoři nebudou obávat a možná i tak trochu podceňovat diváka a podezřívat jej z neschopnosti ocenit velká náročná díla.
- YORAM LOEWENSTEIN ACTING SCHOOL – The Lost Women of Troy
- Autor: Hanoch Levin
- Režie: Yair Sherman
- Hudba: Eldad Lidor
- Živá hudba: Dor Harari
- Hlasové vedení: Oded Gadir
- Scéna: Barak Gaon
- Světla: Nadav Barnea
- Kostýmy: Yair Sherman
- Umělecký režisér: Lilach Segal
- Hráli: Lidor Edri, Iramar Eliyahu, Doron Brokman, Pini Gueta, May Gariany, Dor Harari, Ran Jacobian, Tomer Machloof, Ofir Martin, Shiran Nachum, Michal Uziel, Noam Arad, Shir Popovich, Kobi Perry, Lena Fraifeld, Yonatan Kugler, Lihi Kornowski
Psáno z reprízy 19. dubna 2018 v HaDivadle v rámci festivalu Setkání/Encounter 2018.
- ROYAL ACADEMY OF DRAMATIC ART ‒ Trojan Women
- Autor: Eurípidés
- Režie: Ian Morgan & kolektiv
- Hráli: Max Attard, Parsakevi Bakis, Pepa Duarte, Damien Killeen, Sam Fairbrother, Alexandre Fragkos, Vyte Grriga, Sam Jones, Carly Jurman, Mathew Knowles, Eleanor Neylon, Emily Taylor, Olivier Vandenende, Hannah Wilder, Dash You
Psáno z reprízy 19. dubna 2018 v Studiu Marta v rámci festivalu Setkání/Encounter 2018.
FOTO: archiv Encounteru
