Inscenace Quartiers Libres, uvedená 14. října 2017 v Divadle Archa patřila k posledním představením 22. mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. Performerkou, a zároveň i tvůrkyní choreografie, byla tanečnice Nadia Beugré pocházející z afrického státu Pobřeží slonoviny, která v současnosti tvoří také ve Francii.
Jakákoli snaha o obecně platnou interpretaci či objektivní popis je v případě tohoto díla téměř nemožná. Diváci byli rozesazeni volně po prostoru, díky čemuž měl každý jinou výchozí pozici a viděl tedy trochu jiné, vlastní představení. Dalo by se vlastně říci, že se jednalo spíše o v daném okamžiku prožívanou a hromadně sdílenou událost. Hranice mezi divákem a aktérem byla velmi tenká, kroutila se a mlžila, mnohokrát byla překročena, přičemž ne vždy udělala první krok performerka, nýbrž často vzešla iniciativa právě od samotného publika.
Název performance může v českém překladu pojmenovávat několik, v nuancích odlišných, fenoménů. Nejen svobodná nebo volná území či místa, jak je překládán, ale „quartier“ je výrazem také pro městskou čtvrť. Právě tento význam nejvýrazněji konotoval s dlouhým závěsem z PET lahví visícím v jednom rohu místnosti a koulí z téhož materiálu nacházející se v rohu sousedním. Nadia Beugré odkazovala na skutečnost světa znečišťovaného člověkem, ale obhajovala i svoji momentální svobodu vůči vnějšími faktorům v podobě diváků. Snažila se vymanit ze zajetí, do nichž se uvrhla ona sama, a jako občanka jedné z bývalých francouzských kolonií byla aluzí na další problematiku svobodných území.
Zpočátku nebylo zcela jasné, kam se bude celá performance ubírat. Do černého prostoru s tribunou, jevišti, zmíněnými PET lahvovými rekvizitami a nahodile rozmístěnými diváky vkročila zpívající žena. Vkročila ve stříbrných lodičkách na vysokém podpatku, oblečená do blyštivých minišatů a v ruce třímala mikrofon s dlouhým stočeným kabelem.
Její, zpěvem doprovázené, pohyby byly zprvu lascivní, diváky neváhala atakovat narušováním osobní zóny a přikládáním mikrofonu k ústům.
Zpočátku nepříjemná a nepříliš originálně působící situace se však postupně proměňovala. Společně s tělem performerky, která se zbavovala ikonických prvků popkultury a obnažila se do černého spodního prádla, se i sami diváci zbavovali ostychu či předsudků a otevřeli se tomuto typu kontaktní inscenace. Publikum se stalo spoluaktérem i rekvizitou, zároveň překážkou i potřebou. Během tance Nadii Beugré bylo oním „odpadem“, skrze který si musela vybojovat svůj quartier libre pro volný pohyb, ale ve chvílích diskomfortu a různých forem uvěznění jí to stejné publikum přinášelo svobodu. Když byla omotána šňůrou od mikrofonu, dlouhé vlasy v ústech, neschopna promluvit, osvobodilo ji. Když toužila strhnout plastovou clonu, ale její dvě ruce na to nestačily, přivolala si na pomoc ruce další. Když se nasoukala do PET lahvové koule a zběsile se kutálela po jevišti, byla to právě náruč publika, jež jí zachytila. Jen pytel na odpadky, po velkou část představení napěchovaný v ústech performerky, žádný z diváků nevytáhl a řeč jí nevrátil…
Úspěšný a současně děsivý dopad díla pramení právě ze zřetelného a skutečného omezení, z nebezpečí, kterému se Nadia Beugré vystavovala. Pustila diváky do svého reálného, právě prožívaného světa a její výzvy směrem k přihlížejícím nebyly pouhým povrchním naléháním. Opravdu potřebovala pomoci a většina z přítomných jí pomoc při hledání a udržování svobody poskytla. – Publikum dostalo prostor pro svobodnou volbu.
- NADIA BEUGRÉ – Quartiers Libres
- Choreograf a performer: Nadia Beugré
- Dramaturgie a zvuk: Boris Hennion
- Kostýmy: Nadia Beugré, Boris Hennion
- Světelný design: Laurent Bourgeois, Erik Houllier
- Producent: Latitudes Prod (Lille)
Premiéra proběhla roku 2012, recenze psána z uvedení 14. října 2017 v Divadle Archa v Praze v rámci 22. mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu.
FOTO: archiv festivalu 4 + 4 dny v pohybu
