V prvním srpnovém týdnu proběhl letos již 87. ročník festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. Město Hronov si tentokráte dalo obzvlášť záležet na přípravách a uvítalo návštěvníky tradičně i nově. Důvodem byl v posledních pár letech úpadek jistých organizačních i tzv. pohostinských složek. Aby si město zachovalo hostící tradici, muselo přistoupit na podmínky organizačního výboru Nipos Artama. V rozhovoru pro festivalový zpravodaj uvedla starostka města Hana Nedvědová, že hlavními splňujícími podmínkami setrvání města ve statusu pořadatele, byl přechod na online rezervační systém vstupenek. Ten ovšem způsobil letošním seminaristům nemalé potíže. Ve vstupenkách a v jejich objednávání byl zmatek a mnohým chyběla ona jednoduchost permanentky, která prostě a jednoduše zaručovala, že všichni uvidí všechny inscenace.
Už trochu příjemnější byla změna uvítacích oficialit. Setrvalo se u tradic očekávaných a odstoupilo se od tradic nemilých, jež vytvářely na tváři festivalu stín posledních let. Letos se přistoupilo k prostšímu, o to milejšímu zahajovacímu ceremoniálu s místním orchestrem. Toliko k loňskému nepříliš libému zahájení komerčního rázu, který se k události tohoto formátu naprosto nehodil. Úvodní proslov pronesl opět doc. Milan Uhde.
Ale proč se vůbec obracím k tématu změn ve festivalovém hronovském přičiňování. Programová ředitelka Simona Bezoušková společně s organizátory přistoupila po loňských výtkách ve skladbě programu k výrazným změnám. Jiráskův Hronov je a vždy byl přehlídkou toho nejlepšího, co se za uplynulý rok v amatérském divadle urodilo. Za ty roky dal vzlétnout z amatérského kolbiště bezpočtu souborů do profesionálních sfér (např. Geisslers Hoffcomedianten nebo Buranteatr Brno), a tak si podle mého soudu program festivalu zaslouží onu péči, která mu dodává na prestiži.
Letos se program tedy kupodivu skládal více z doprovodné než oficiální linie a nebylo to, myslím, na škodu. Mimo jiné se divákům předvedla i letošní česká inscenace roku režisérky Martiny Schlegelové Olga (Horrory z Hrádečku), jež je posledních pár let pravidelnou diskutérkou tzv. Problémového klubu. Své inscenace zahrály dokonce i dva výše jmenované soubory. Přibylo i několik dalších hracích míst. V parku se hrálo skoro každý večer a v opodál stojícím šapitó taktéž. Dokonce se jedna inovativní performance odehrávala přímo na ulici a uvnitř Hotelové školy. K domácí atmosféře přispěla i skutečnost, že o letošní snídaně seminaristů se postarali místní ochotníci za lidové ceny v divadelním bufetu Jiráskova divadla.
Zkrátka a dobře, bylo toho mnoho ke zhlédnutí a pravidelní návštěvníci festivalu, i ti noví, byli, doufám, spokojeni více než v posledních letech. Snad se tedy o změně hostícího města tohoto festivalu už více nebude muset uvažovat.
