Anton Pavlovič Čechov je prozaik a dramatik, v jehož dílech se můžeme setkat především s absurditou lidského konání. Většina jeho postav se odevzdává nepříjemnému osudu, zcela neschopna se z něj vlastní vůlí vymanit. V důsledku toho z jejich snů zůstávají jen pusté fantazie a prázdné řeči. Ani nespokojenost, ani jejich vlastní neštěstí pro ně nejsou dostatečným impulsem k opuštění určitého pohodlí, jež poskytuje nečinnost. Čechov prostřednictvím svých postav kritizoval neuspokojivý stav tehdejšího Ruska, ovšem pohled na člověka lapeného v síti vlastních obav ze života, zamrazí v každé době.
Drama Racek je sice komedií na mnoha místech plná humoru, ale přesto tento typ postav skrývá, a dokonce ne v malé míře. První jistě vytane na mysl Máša, dcera bohatého správce, o které se hned v první scéně dozvídáme z úst jejího nápadníka, učitele Medvěděnka, že by jí podle běžných společenských měřítek nemělo nic scházet. Přesto se Máša postupně užírá, nevědouc, proč je na světě. Nešťastně zamilována do Trepleva nakonec zvolí cestu menšího odporu a přijme učitelovu nabídku k sňatku, do konce života odsouzená k výčitkám svědomí. Ač je jedinou postavou, která se ke svému neštěstí přiznává, nalezneme v Rackovi i další jí podobné. Ať už se jedná o doktora, který je přesvědčen, že v pětapadesáti letech je již pozdě měnit svůj život; učitele, který si Mášu bere přesto, že si plně uvědomuje, kam ho toto rozhodnutí zavede či Irinu Arkadinovou neschopnou vzdát se zavedených stereotypů a zoufale se držící své slávy.
