V úterý 14. března odehrálo Divadlo Tramtarie druhou reprízu inscenace Po stopách něžného muže. Jedná se o novou autorskou komedii uměleckého šéfa souboru, Vladislava Kracíka, která tematicky navazuje na jeho dřívější hru Druhý život Veroniky, věnující se touhám, vztahům a životním cílům žen po třicítce. Tentokrát však obrátil svou pozornost k mužům a jejich romantické duši.
Kracík, jenž se na inscenaci podílel také režijně, vytvořil zajímavou sondu do dnešní doby, kterou komentuje někdy s ironickým a jindy zase se shovívavým nadhledem. Komentuje současnou módu veganství, tematických večírků, reklamy a rovněž i místo evropské unie v naší společnosti, kterou konfrontuje s neschopnými českými řemeslníky. Společensko-kritický pohled, ale nepřevyšuje zábavní funkci díla, komediální poselství o mužském vypořádávání se se ženami a rozdílných přístupech k něžnému pohlaví, jež oplývá zvláštní mocí znepříjemňovat mužům ve svém okolí život.
V expozici jsou stručně, pomocí určujících charakteristických situací, představeny jednotlivé typy mužů, jejich životní postoj a povaha vztahů. Postava Matouše, ztvárněná Martinem Dědochem, má kolem sebe žen příliš, a ještě se pokouší starat o svého malého syna. Jan Ťoupalík, představující Šimona, miluje jen jednu, zato však imaginární a Riviéra, v podání Václava Stojana, by si zase přál, aby jeho nesnesitelná drahá polovička imaginární byla. Nalezneme zde tudíž tři různě založené muže, kteří se hned zpočátku inscenace potkávají na bazénu, ústředním prostoru inscenace. Kromě plavčíka a barmana v jednom, jehož hraje Marek Zahradníček, figuruje v příběhu ještě jeden muž. Čtvrtým typem muže je „poslední romantik“ Petr N., který se na scéně sice neobjeví, ale díky jeho vzkazům v rozhlase a básním v hromadných dopravních prostředcích, mohou ostatní postavy, i my diváci, jeho příběh a pátrání po neznámé životní lásce sledovat. Je to však on, kdo se na konci inscenace jeví hloupě, trapně i nepoužitelně a obyčejní muži, s pouze určitým dílem romantiky či něžnosti, se vedle něj zdají být životaschopnější a hlavně reálnějšími. To sami muži se na sobě snaží něco změnit. Hledají v sobě toho „něžného muže“ a své lepší já, jímž každý z nich disponuje, avšak záleží na okolních vlivech, jak moc jim to dovolí. Chtějí svůj život konečně pevně uchopit do vlastních rukou, avšak poté co se jim tato snaha nedaří a zadělají si na mnoho dalších problémů, vrátí se apaticky k předchozímu stylu života.
Hra má výrazné prvky konverzační i situační komedie, přičemž komika spočívá především v kontrastu ženského a mužského principu, jejich odlišného vidění světa a následně také v situacích, kdy jsou pohledy obou pólů překvapivě totožné. Dalším prostředkem komiky je nevědomost některé z postav, či naopak neúplné informace předávané divákům. Díky struktuře vyprávění, která se prostřednictvím vypravěče odchyluje od hlavního děje u bazénu a postupně nám ukazuje každého ze tří hlavních hrdinů v jeho soukromém prostředí, totiž dochází k postupnému skládání mozaiky významů a jednotlivých osudů. Divák tak opakovaně prožívá momenty pochopení a prozření, zvláště když je v inscenaci použito i imaginárních postav, jejichž pravou podstatu musí odhalit. Herecký výraz směřuje k herectví civilnímu s mírnou stylizací, umocňující charakteristické rysy postav, jenž slouží k posílení jejich typovosti. Samotní herci byli schopni improvizace a na nečekané problémy, které je během představení potkaly, reagovali pohotově a v rámci logiky představovaných postav.
Kostýmy měly pastelové barvy podle současné letní módy, byly vzdušných a jednoduchých střihů. Dívky na bazénu byly oblečeny do černých plavek s barevnými prvky a do růžovoučkých plovacích čepic, které je odlišovaly od dalších postav představovaných totožnými herečkami. Scénografie Adély Szturc umožňovala vytvoření hned několika jevištních prostorů pouze s minimálními změnami scény. Barmanský pult bazénu olepený tapetou s kachličkovým vzorem tak sloužil rovněž jako kuchyňská linka, snížený prostor představující samotný bazén, kde herci simulovali plavání pomocí pojízdných sedátek, na které se položili, se měnil na byt, restauraci či nápaditě vytvořený prostor pro bowling. Nejen ten byl dotvářen zvukovými znaky, které nám dávaly informace o existenci prostoru neviditelného. Tato auditivní složka dále zahrnovala především všudypřítomné rádio, odkud zaznívala hudba i komentáře moderátora a rovněž i zmíněného vypravěče.
V inscenaci se setkáváme s tématem romantiky nahlíženém ze všech možných úhlů, na jehož klišé, ironizaci či karikovanosti je umně vystavěno mnoho funkčních komických situací. Postavy žen sice postrádaly plastičnost jejich protějšků, ale poskytovaly půdu pro detailnější charakteristiku a výpověď mužů hledajících ve změti vztahů sami sebe. Jelikož je Vladislav Kracík režisérem svého vlastního dramatického textu, jedná se o jeho totožnou interpretaci a tato jednota se kladně promítla do celé inscenace, která sice tematicky navazuje na Druhý život Veroniky, ale díky komediálnímu žánru je schopna předložit divákům realitu možná i marného proplouvání životem v daleko přímočařejší a zhuštěnější formě.
Divadlo Tramtarie – Vladislav Kracík – Po stopách něžného muže. Režie: Vladislav Kracík. Dramaturgie: Jiří Šilberský. Scéna a kostýmy: Adéla Szturc. Hudba: Martin Peřina. Light design: Aleš Hejral. Choreografie bojových scén: Daniel Bodlák. Technická spolupráce: Jiří Krliš. Výtvarná spolupráce: Tess Tylová. Zvuk: Rikki Beran. Světla: Daniel Bodlák.
Premiéra 7. března 2017. Psáno z reprízy 14. března 2017.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
