Divadlo hudby – Muzeum umění Olomouc je jednou ze stěžejních scén zaměřených na divadlo pro děti v Olomouci. Tato dramaturgická linie se pod názvem Divadlo hudby dětem koncentruje na fenomén loutkového divadla a její kořeny sahají do 90. let minulého století. O jejím založení a současném i budoucím směřování jsem hovořila s produkční a dramaturgyní divadla pro děti Sanchir Ganbaatar.
Divadlo hudby představuje dětem fenomén loutkového divadla již od 90. let. Čím se tato dramaturgie vyznačovala dříve a jak je koncipována nyní?
Právě v 90. letech se tehdejší ředitelka Divadla hudby Libuše Šlezarová a dramaturgyně Naďa Žondrová zaměřily na dětskou loutkovou scénu. Kromě spolupráce s kvalitními loutkovými soubory, které do Olomouce pravidelně zvaly, pořádala ředitelka Šlezarová přednášky a školní pořady o loutkách z celého světa. Hovořila o jejich původu a funkci, což se setkalo s velkým zájmem a přednášky byly hojně navštěvované. Dnes se zaměřujeme především na zprostředkování těch nejlepších loutkových inscenací z českého, a příležitostně i ze zahraničního prostředí olomouckým divákům. Soubory, které zveme, jsou opravdu kvalitní a na poli loutkářství často uznávané i celosvětově. Pozvání koncipujeme jako „týdenní pohádku“ jednou za měsíc. První představení se hraje pro rodiče s dětmi o víkendu, a další, určené mateřským a základním školám, probíhají v následujícím pracovním týdnu podle obsazenosti vždy dvakrát v dopoledních hodinách. Od sezony 2014/2015, kdy jsme se sloučili s Muzeem umění Olomouc, organizujeme pro rodiče s dětmi Pohádkové dílny. Jedná se o výtvarný workshop probíhající po nedělních představeních, který vždy tematicky reaguje na právě viděnou inscenaci. V průběhu sezony rovněž zařazujeme některé skvělé inscenace loutkového divadla i jako samostatná představení.
Na co se děti v Pohádkových dílnách mohou těšit?
Náplň workshopu vždy navazuje na konkrétní typy loutek, které byly v odehraném představení použity. Dílny se často účastní i opravdu malé, tříleté děti, a proto je většinou základ loutky předem připraven. Děti s pomocí rodičů dotvoří loutku tak, že ji dle svých představ dokreslí, slepí nebo vystřihnou. Snažíme se, aby loutky měly buď sádrový, nebo dřevěný charakter, ale občas je materiálem i papír. Hotový výrobek si děti odnesou domů a na představení mají konkrétní vzpomínku. Hlavním přínosem je, že díky dílně často lépe pochopí princip fungování jednotlivých loutek. Vyráběli jsme s dětmi maňásky ve tvaru zvířat, vyřezávané lišky jako jednoduché marionety s drátem a nitěmi nebo stínové divadlo. Občas se stává, že některý z herců uspořádá vlastní workshop. V těchto případech necháváme Pohádkovou dílnu v jeho režii. Například Anička Duchaňová vedla po představení Království vlastní dílnu. Jako bonus je v tomto případě i bezprostřední možnost kontaktu dětí s hercem.
Ve svých brožurách a anotacích na webových stránkách přikládáte velký důraz k typům loutek používaných v konkrétních představeních. Je tento koncept určen jen pro letošní sezonu, nebo bude mít trvalejší charakter?
Při přípravě programu aktuální sezony jsme se snažili o edukační charakter brožury. Každá inscenace se vyznačuje specifickými loutkami, které se snažíme, alespoň ve stručnosti, představit a vizualizovat pomocí konkrétních obrázků ze samotných představení. Snažíme se tak přispět k obohacení dětí o znalost různých typů loutek a zároveň chceme touto cestou pokračovat v prezentování tradice loutkového divadla a jejího dalšího pěstování.
Jaká je odezva ze strany škol a školek?
Mateřské školy reagují vesměs velmi dobře. Obecně máme velmi pozitivní ohlas, protože tento typ divadla nabízíme v Olomouci opravdu soustavně. Mnoho pedagogů do Divadla hudby chodí už od 90. let. Stali se stálými diváky a ke stejnému cíli vedou i děti. Musím zdůraznit, že učitelé a učitelky mají k divadlu vztah a pohlíží na něj i jako na edukační nástroj. Proto se snažím, aby témata byla i podle vzdělávacího programu mateřských škol a mohly s nimi ve výuce následně pracovat. Následuje první stupeň základních škol, jehož odezvy jsou rovněž kladné. Druhý stupeň je těžší do divadla přivést, protože stále platí mnoho předsudků týkajících se loutkového divadla, především, že je jen pro malé děti.
Inscenace uváděné v rámci Divadlo hudby dětem jsou vhodné pro diváky již od 3 let. Daří se vám nalézt tituly vhodné pro tuto věkovou kategorii, když mají zároveň oslovit i žáky základních škol a v ideálním případě i rodiče dětí?
Myslím si, že představení, která zveme, jsou schopna zaujmout a obohatit všechny věkové kategorie. Díky zmíněné tradici od 90. let se Divadlu hudby postupně podařilo vybudovat si diváckou základnu a návštěvnost. Rodiče často aktivně přivádějí děti do divadla a z toho usuzuji, že i pro ně samotné představují inscenace našich hostů potěšení. Každý rok se například ptají, kdy přijede Víťa Marčík, jehož tvorba dokáže oslovit současně malé i velké diváky. Když se v pohádce objeví náročnější téma pro tříleté návštěvníky, sdělím to učitelkám a poprosím je, aby se s nimi o tom ještě dopředu pobavily. Když zařadil soubor Karromato do svého představení legendu o Krysařovi, poprosila jsem paní učitelky a ony ji objasnily před představením a následně i po něm. Je skvělé, že s dětmi běžně probírají, co vlastně společně viděli, o čem to bylo a co to znamenalo.
Jaká jsou vaše kritéria při volbě inscenací pro novou divadelní sezonu?
Sezonu se snažím koncipovat tak, aby byla v představení stěžejní vždy loutka jako hlavní vyjadřovací prostředek a až potom například činoherní část. Je důležité, aby to děti bavilo, ale abychom zároveň šli po stopách loutkové tradice. Obzvlášť, když bylo československé loutkářství čerstvě zařazeno do nehmotného dědictví UNESCO. Snažím se, aby byla představení různorodá, jak po vizuální, tak po tematické stránce, i v oblasti typu používaných loutek. Některé jsou stylizované, některé spíše realistické, nejklasičtější loutkou jsou marionety. Další nejčastější loutkou je maňásek. V inscenaci Mami, už tam budem? Divadla Minor, kterou uvedeme v květnu, jsou používány i netypické loutky a oživované různorodé předměty. Jednou za sezonu se snažím zařadit do programu i divadlo založené na specifickém projevu. Letos to bylo právě Karromato, které je hodně vizuální, kombinuje klasickou loutku se stínovým divadlem téměř beze slov. Minulý rok jsme pozvali Norriho Sawu s inscenací Ninja, což je japonský loutkář žijící v České republice a vytváří také pohádky s minimem slova. Dramaturgicky se také snažím témata pohádek zařadit do sezony tak, aby korespondovala s ročním obdobím. V lednu tudíž byla pohádka O dvanácti měsíčkách divadla Drak. Jednou z důležitých věcí při výběru inscenací jsou technické dispozice našeho sálu. Kvůli tomu třeba divadlo Alfa z Plzně, které má krásnou scénografii i loutky, nemůžu zvát, protože se k nám nevejde.
Ovlivňuje vás toto omezení při výběru potenciálních inscenací hodně?
Každý soubor má za rok jednu až dvě premiéry, ze kterých se snažím vybírat. Někdy se na představení jedu podívat, třeba do Prahy nebo do Liberce. Někdy to bohužel nestihnu, takže jsem odkázána na záznam a intenzivní komunikaci s produkčními. Potom se domlouváme na praktických věcech, a zda je inscenace opravdu vhodná pro nejmenší děti. V bývalém kině Central, které se nachází přímo pod stávajícím Divadlem hudby, co nevidět začne rekonstrukce. Na přelomu roku 2018 a 2019 by se Divadlo hudby mělo přestěhovat právě tam, kde se nám otevřou nové prostorové možnosti.
Co dalšího ještě plánujete do budoucna?
Ráda bych zorganizovala jednodenní festival pro rodiče s dětmi, ale to je zatím v dlouhodobém plánu. Možná se ho povede uskutečnit právě po otevření zrekonstruovaného Centralu. Dalším projektem, který zrealizuji co nejdříve, jsou workshopy o loutce přímo pro pedagogy. Snažím se, aby učitelé věděli o fenoménu loutky, aby se ji naučili chápat jako edukační nástroj. Aby věděli, jak s tím, co viděli v divadle, pracovat následně i v mateřské školce. Na tuto činnost pozvu lektory z divadla Drak, ale časem bych chtěla vytvořit pro Divadlo hudby vlastní výukové programy.
FOTO: archiv Divadla hudby
